Soudobé chápání povstalectví: Vhled do myšlení Davida Kilcullena

Tomáš KAVÁLEK

Klíčová slova

Povstalectví, povstání, Kilcullen, globalizované islámské povstání, protipovstalecký boj, povstalecká taktika, syndrom guerilly nedopatřením.

Úvod

Po skončení studené války přichází rozmach rozličných nestátních ozbrojených aktérů a s nimi spojené nestátní ozbrojené násilí. Objevují se nové pokusy o definování pojmů jako guerilla, terorismus [21]. Setkáváme se rozmachem nových či modifikovaných konceptů, jako je ,,válečnictví čtvrté generace" [20], [9], ,,asymetrické konflikty" [2], [7]. Jeden z klíčových směrů debat o nestátním ozbrojeném násilí představuje diskuze o konceptu ,,povstalectví" (v angličtině insurgency), jeho definování v nových podmínkách, vymezení vůči ostatním fenoménům v rámci nestátního ozbrojeného násilí atd. S tím se také pojí problematické překládání tohoto pojmu a související terminologie do českého jazyka [22].

Jedním z nejvlivnějších současných teoretiků povstalectví a protipovstaleckého boje je bezesporu David Kilcullen (nar. 1967), australský expert na protipovstalecký boj, který mimo jiné působil jako poradce amerického generála Davida Petraeuse v irácké válce mezi léty 2007 a 2008 [5]. Tato práce si klade za cíl analyzovat vybrané texty Davida Kilcullena. Na základě této analýzy vybereme nejdůležitější pojmy a koncepty a budeme diskutovat možnosti jejich překládání do češtiny i s ohledem na stávající diskurs překladu v českém odborném prostředí.

1. David Kilcullen a jeho přístup ke zkoumání povstalectví

Bývalý australský důstojník David Kilcullen získal doktorát v oboru politických věd (viz jeho dizertaci ,,Politické důsledky vojenských operací v Indonésii 1945-99: polní analýza politického efektu difúze moci v guerillovém konfliktu [15]). Už zde se odráží Kilcullenův zcela unikátní sociálněvědný přístup ke studiu povstalectví. Podle něj je klíčem ke komplexnímu porozumění danému konfliktu, jeho zkoumání v rámci politické antropologie. Jeho výzkum prosazuje premisy etnografického výzkumu [6]. Požaduje hluboké lingvistické porozumění společnosti, kultuře, výzkum přímo v poli sestávající z rozhovorů, psaní poznámek a postřehů zúčastněných pozorování, nestrukturovaných rozhovorů, a to nejen v rámci prostředí/společnosti, ale i u samotných povstalců a jejich protivníků [18], [6], [10].

Na jedné straně se v jeho textech setkáváme s řadou osobních zkušeností, popisů myšlenkových pochodů, úryvků z rozhovorů, postřehů z pozorování v poli, na straně druhé je jeho psaní prokládáno vysoce abstraktními mentálními konstrukcemi, obtížně představitelnými a empiricky uchopitelnými modely. Kilcullenovy texty se jeví spíše jako vodítko, mentální model pro zkoumání konkrétního povstání. Ostatně i jím používaná terminologie se mnohdy jeví jako nekonzistentní a do jisté míry až ,,nevědecká" (často pracuje s nedefinovanými termíny, užívá synonymně pojmy, které se v akademickém diskursu odlišují). Jakoby se autor snažil primárně čtenáři představit svůj způsob myšlení, mentální model pro výzkum, který si každý aplikuje na svůj unikátní případ.  To vše přináší jistá úskalí při porozumění jeho tvorbě.

2. Přístup k překladu a výběr textů

Nejprve analyzujeme námi vybraný vzorek Kilcullenových textů a na základě této analýzy identifikujeme vybrané klíčové pojmy či koncepty a budeme diskutovat možná úskalí spojená s jejich překladem. Přitom budeme reflektovat existující český úzus. Při překladu budeme používat běžné slovníky anglického jazyka, Oxfordský slovník dostupný online [27] a zároveň využijeme i Slovník spisovného jazyka českého [28].

Překlad (a to nejen umělecký) se vždy pohybuje mezi dvěma požadavky: věrnost a volnost překladů (jež může více napomoci porozumění), přičemž klíčovým imperativem je ,,funkční hledisko" [19]. I v odborném textu může být přílišná doslovnost překladů spíše na škodu - má mít odborný termín zcela jiný význam než stejné slovo užívané v běžné mluvě? Levý poukazuje ve svém přístupu na nutnost ,,(...) ukázat řešení pří potížích plynoucích z rozdílné strukturovanosti výchozího a cílového jazyka v plánu tvarovém i významovém atd." [19 s. 8], viz také [23]. V této práci budeme mít na zřeteli Levého požadavek na ,,funkčnost" překladu.

Výběr textů a jejich zaměření

V prvním zvoleném textu ,,Countering Global Insurgency" (Boj proti globálnímu povstání) autor aplikuje koncept povstání v pozměněné podobě za užití konceptu biologických adaptivních modelů na tzv. globální islámské povstání reprezentované především al-Kájdou [18]. Jedná se o vlivnou práci, jejíž specifická terminologie stojí za bližší prozkoumání.

Druhým vybraným textem je kniha ,,The Accidental Guerilla: Fighting Small Wars in the Midst of the Big One" (Guerilla nedopatřením: Bojování v malých válkách uprostřed velké). Autor se pokouší na základě studií povstání (např. Iráku a Afghánistánu) vytvořit abstraktní obecné modely fungování současných islámských povstání [17 s. 1-39]. Odhaluje mechanismy utváření povstání. Tyto mechanismy popisuje a navrhuje jakým způsobem na ně adekvátně reagovat.

3. ,,Boj proti globálnímu povstání"

Text ,,Boj proti globálnímu povstání" vyšel poprvé v roce 2005 [16]; znovu vyšel jako kapitola v knize ,,Protipovstalecký boj" [18]. Autor aplikuje koncept povstalectví a protipovstaleckého boje na působení globálního islámského džihádu reprezentovaného al-Kájdou.

Podle Davida Kilcullena je ,,Válka proti terorismu" ve skutečnosti ,,.(...) kampaň boje proti globalizovanému islámskému povstání." [18 s. 165] Vzhledem k tomu, že se jedná ve své podstatě o povstání, je třeba volit odlišnou strategii k jeho potírání než v případě terorismu. Kilcullen ,,(...) demonstruje existenci sítě globalizovaného islamistického džihádu, jež formuje spletitou pavučinu závislostí a klientelismu a směřuje ke (...) svržení existujícího světového pořádku a jeho nahrazení pan-islámským chalífátem." [18 s. 184] Což, jak autor ukazuje, koresponduje s klasickým pojetím povstání jako ,,(...) lidové hnutí, které se snaží změnit status quo prostřednictvím subverze, politické činnosti, povstání, ozbrojeného konfliktu a terorismu." [18 s. 184]

Nicméně zároveň dodává, že klasické protipovstalecké teorie spoléhají na systémovou analýzu [8], [26], což plně nepostihuje komplexnost přítomnosti globální džihádistické sítě. Navrhuje proto přistupovat ke globalizovanému islamistickému povstání jako ke ,,komplexnímu adaptivnímu systému" podobnému živým organizmům [18 s. 193-204]. Místní povstání (považovaná za elementy globalizovaného islámského povstání) jako ta v Iráku, Afghánistánu či jinde pak nejsou tím ,,skutečným nebezpečím". To, co dělá globalizované islámské povstání skutečnou hrozbou, jsou ,,(...) spojnice v systému - energetické cesty, které umožňují rozličným skupinám fungovat v agregované podobě na mezikontinentální vzdálenosti (...)."[18 s. 167]

3. 1 Koncept povstání v podání Davida Kilcullena

Již s ústředním konceptem ,,insurgency" (povstalectví) objevujeme problémy s překladem. V posledních letech se do povědomí odborné i běžné veřejnosti vžil souhrnný angloamerický termín ,,insurgency" především díky zkušenostem s tímto fenoménem v Iráku a Afghánistánu, a to i proto, že byl důsledně používán oficiálními zdroji pro označení tamního dění [22]. Ačkoli oficiální americký a majoritní akademický diskurs v anglosaském světě používá termín ,,insurgency", existuje i řada pojmů, jež se občas v textech užívají synonymně (rebellion, uprising, insurrection, ojediněle i revolt či resistance).

Podobně nalezneme i v češtině řadu do jisté míry synonymních výrazů k pojmu povstání: např. rebelie, vzpoura a vzbouřenectví, odpor, odboj. Nicméně souhlasíme s Radějem [22], že tato synonyma vyvolávají v našem prostředí různé historické konotace a nežádoucí zabarvení v běžné řeči. Například ,,odboj" nutně evokuje něco pozitivního díky zkušenostem s odbojem za druhé světové války. Naproti tomu termíny rebelie či vzpoura mají historizující nádech, např. ,,vzpoura selského lidu", jak uvádí výklad termínu Slovník spisovného jazyka českého [28]. Slovo ,,povstání" vykládá Slovník spisovného jazyk českého jako ,,ozbrojenou vzpouru proti držitelům moci" a nabízí i synonyma jako rebelie či revolta. Nicméně se ztotožňujeme s Radějovou [22 s. 73] námitkou o historizujícím nádechu těchto synonym a zároveň jejich evokování ,,spontánnosti a živelnosti v omezeném časovém rámci". Slovo ,,povstání" má v českém jazyce dostatečně neutrální a nezatížený význam nežádoucími konotacemi, považujeme ho proto za nejvhodnější překlad termínu insurgency. Zároveň je již poměrně etablovaným termínem v českém akademickém i armádním diskursu [1], [11], [12].

Někteří autoři považují za vhodné nadále rozlišovat mezi povstalectvím a vzbouřenectvím v akademickém diskursu a podřazují pod ně dva do jisté míry odlišné koncepty, ač v angličtině shodně nazývané ,,insurgency"(1)[11], [12]. Nicméně podle našeho názoru je vhodné se držet pojmu ,,povstání" a terminologický marasmus dále neprohlubovat. I když v čistě akademických textech se jeví jako užitečné rozlišovat mezi konceptuálními nuancemi povstalectví a vzbouřenectví [12]. Zde se navíc vybízí podotknout, že pojem ,,counter-insurgency"(2) je výhradně překládán jako ,,protipovstalecký boj", nikoli například ,,protivzbouřenecký" apod.

David Kilcullen termín ,,povstání" sám definuje jako ,,(...) lidové hnutí, které usiluje o změnu status quo prostřednictvím subverze, politické činnosti, vzpoury (insurrection), ozbrojeného konfliktu a terorismu." [18 s. 184]

Výhodou Kilcullenovy definice je, že výčtem jednotlivé škály činností ukazuje ,,dvousečnost" povstaleckých kampaní, jež mají obvykle svou násilnou i nenásilnou složku. Usilování o změnu status quo objevujeme i v definicích ,,klasiků", jako je David Galula [8], či vojenských manuálech [26], [4]. Nicméně v další části definice u výčtu možných nástrojů, které povstalci používají, už se dostáváme do potíží. Kilcullen totiž tyto ,,nástroje" či jednotlivé strategie povstání dále blíže přímo nespecifikuje.

Nenásilnou složku reprezentuje politická činnost, kterou můžeme v kontextu Kilcullenových prací i obecného akademického diskursu chápat jako vyvíjení legálních či pololegálních politických struktur za účelem získání podpory a moci (např. politické strany). Vymezení subverze je pak z autorových textů poměrně nejasné a ostatně ani její chápání v akademickém diskursu není zcela jasné. Kilcullenovu chápání pojmu subverze se blíží její vymezení britskou armádou, podle které můžeme subverzi označit jako ty aktivity, které ,,(...) jsou namířeny k oslabení politické, ekonomické a vojenské moci státu bez užití síly." [3 s. A-3-2]. Vidíme, že subverzivní činnosti jsou aktivity ve své podstatě nenásilné, ale ve výsledku mohou vést k násilným projevům a jsou obvykle součástí nějaké širší kampaně (vyvolávání nelegálních masových demonstrací či různé propagandistické akce).

Dalším krajně sporným bodem v definici je výraz ,,insurrection", který bývá v literatuře považován mnohdy za synonymum slovu ,,insurgency". Termín ,,insurrection" má nicméně odlišný významový odstín; Raděj [22 s. 70] o něm hovoří jako o povstání ,,spíše nepřipraveném, živelného charakteru". Nabízí se proto překlad ,,vzpoura", jež evokuje určitou časovou omezenost a menší organizovanost. Osobně bychom termín ,,insurrection" z definice vypustili a podřadili pod subverzi či ozbrojený konflikt, není totiž zcela jasné, co si pod ním lze představit a v současné odborné literatuře se spíše neobjevuje.

Mezi násilné strategie pak Kilcullen podřazuje ozbrojený konflikt a terorismus. V literatuře zabývající se povstalectvím se hovoří o tom, že ozbrojený konflikt má vlastně dva stupně: konvenční ozbrojený konflikt a guerillu. Zatímco guerillové operace povstalci mohou podnikat díky své nenáročnosti prakticky od počátku, konvenční ozbrojený konflikt je až poslední stupeň povstání [8], [21]. Je to samotný závěr, kdy povstalci jsou schopni nasadit pravidelné síly a utkat se ve víceméně vyrovnaném boji s regulérní armádou.

3. 2 Soupeřící paradigmata ve ,,Válce proti terorismu"

Ve ,,Válce proti terorismu" podle Kilcullena je centrální paradigma terorismu: ,,(...) terorismus je primárně problém vynucování práva, díky tomu přijímáme přístup podle konkrétního případu, kdy je klíčovým cílem zadržet pachatele teroristických útoků." [18 s. 187] Merari  [21] hovoří o tom, že terorismus je spíše ,,metoda" či určitý soubor nástrojů, jedna z možných strategií dosažení širších cílů v rámci povstání, viz také [25]. Zároveň se objevuje v tomto paradigmatu terorismu velice silné normativní odsouzení, považuje terorismus za deviaci. Evokuje také, že násilí v rámci terorismu je páchané jen pro násilí samotné, že nesleduje strategický cíl, což lze zpochybnit i u čistě teroristických skupin, natož u povstaleckých, viz [13].

Terorismus

Povstalectví

Terorista je považován za nereprezentativní deviaci (unrepresentative aberration).

Povstalec reprezentuje hlubší problémy ve společnosti.

S teroristy se nevyjednává.

Získání srdcí a myslí je klíčové.

Metody a cíle jsou obojí nepřijatelné.

Metody jsou nepřijatelné, cíle nutně ne.

Teroristé jsou psychologicky a morálně poškození s osobními (psychopatickými) tendencemi k násilí.

Povstalci používají násilí v rámci integrované politicko-vojenské strategie - násilí je nástroj, ne ústřední prvek jejich přístupu.

Terorismus je otázka vynucování práva.

Povstání je problém celé vlády.

Opatření proti terorismu přijímají přístup podle konkrétního případu a soustředí se na zadržení pachatelů teroristické akce.

Protipovstalecký boj užívá strategický přístup soustředící se na poražení strategie povstalců - jejich zadržení je až sekundární.

Tabulka 1 Terorismus a povstalectví jako soupeřící paradigmata
Zdroj: [18 s. 188]

,,Paradigma povstalectví je zcela odlišné. V tomto přístupu jsou povstalci považováni za reprezentanty hlubších rozporů ve společnosti. Vlády se je snaží porazit primárně skrze odstavení od základny podporovatelů, chránění obyvatelstva před jejich zastrašováním a získání srdcí a myslí." [18 s. 187]

3. 3 Koncept organického adaptivního modelu

,,Teorie protipovstaleckého boje, jak byla popsána, již dlouho chápe, že povstání jsou sociální systémy. Komplexní teorie toto chápání posouvají ještě dále a poukazují na to, že sociální systémy (tedy i povstání) jsou organické systémy. Sociální systémy tedy sdílí charakteristiky živých systémů jako buněk, organismů, ekosystémů. Skládají se z navzájem závislých (intedependent) částí, vstupů, procesů a výstupů, které existují ve vzorci (pattern) vztahů, jež definují rozsah systému a fungují společně jako celek." [18 s. 193]

Kilcullen zde poukazuje na kontrast mezi klasickými teoriemi povstání a protipovstaleckého boje, které je považují za systémy, a snaží se ,,(...) rozložit systém povstání do jednotlivých procesů a analyzovat každý tento proces (...)." [18 s. 193] Nicméně chápání současného ,,globalizovaného islámského povstání" tento model dostatečně nepostihuje. Namísto toho navrhuje chápat fungování povstání jako ,,organické adaptivní systémy", které se chovají a fungují jako živé organismy. Jak Kilcullen dále dokazuje: ,,(...) povstání jsou organické systémy, ve kterých každý jednotlivec a organizační struktura funguje jako organismus a buněčná struktura v organických systémech. Povstalecké systémy sdílí mnoho prvků s dalšími organickými systémy." [18 s. 194]

Ačkoliv Kilcullenův model povstání jako organického modelu se jeví jako vysoce abstraktní a komplikovaný, s jeho překladem nejsou větší problémy. Terminologie je v podstatě vypůjčena ze systémové biologie, případně systémového přístupu v politologii [24 s. 45-86]. Navíc se jedná pouze o základní terminologii, většinu pojmů lze přeložit intuitivně.

Na základě identifikace elementů systému identifikuje autor definitivní výčet sedmi způsobů, jak útočit na povstání. ,,Lze (1) útočit na uzly, (2) narušit spojení, (3) narušit hranice, (4) potlačit interakce na hranicích, (5) zadusit (choke off) vstupy, (6) odpírat výstupy (deny) nebo (7) užít kombinaci těchto metod. Kvůli adaptivní dynamice je nezbytná rozličnost a pokračující vývoj nových metod. Útoky, které cílí kombinaci prvků současně, budou spíše úspěšnější, protože dávají povstalcům menší šanci se v odpověď na ně adaptovat." [18 s. 208]

4. ,,The Accidental Guerilla"

Kilcullenova kniha ,,Guerilla nedopatřením" představuje koncept, který autor nazývá ,,syndrom guerilly nedopatřením" [17]. Autor zde představuje strategii a taktiku al-Kájdy a jejích afiliací a mechanismus ustavování jejích územních základen. Celý koncept pak následně podporuje několika případovými studiemi, aplikuje a vlastně i testuje vyčerpávajícím způsobem jeho fungování na příkladech zejména Iráku a Afghánistánu. V diskusi nad překladem se podrobněji zaměříme na teoretickou část Kilcullenovy knihy.

4. 1 Taktika povstalců al-Kájdy

Podle Davida Kilcullena aplikuje al-Kájda při prosazování své celkové organizační strategie (organizational strategy) čtyři základní taktiky, které jsou užívány ve větší či menší míře každým povstaleckým hnutím [17 s. 30-32]:

Soubor základních a do jisté překrývajících se povstaleckých taktik se stává užitečným nástrojem pro základní uchopení povstalecké činnosti a jejího účelu. Tento rámec lze využít obecně při zkoumání taktik většiny povstání [14].

4. 2 Syndrom guerilly nedopatřením

V první kapitole knihy ,,Guerilla nedopatřením" autor představuje stejnojmenný ,,syndrom" (Kilcullen v tomto případě používá trefně lékařskou analogii šíření nemoci organismem). Lze ho popsat následovně: ,,Al-Kájda se přesune do odlehlých oblastí, vytvoří zde spojenectví s místními tradičními komunitami, exportuje násilí, které podnítí západní intervenci, a následně využívá reakce proti intervenci za účelem vygenerování podpory pro svoji agendu. Ideologie al-Kájdy většinou postrádá značnou přitažlivost pro tradiční společnosti, a proto spíše čerpá sílu z reakce na intervenci než z obecné lidové podpory." [17 s. 34]


Obrázek č. 1 Syndrom guerilly nedopatřením (Pramen: [17 s. 35])

Kilcullen popisuje čtyři fáze syndromu: infekci, šíření nákazy, intervenci a odmítnutí (ve smyslu ,,imunitní reakce"). Ačkoliv Slovník spisovného jazyka českého uvádí slova ,,infekce" (infection) a ,,nákaza" (contagion) jako synonyma, v angličtině se setkáváme s jistým významovým odlišením [28]. ,,Infection" vyjadřuje prvotní proces nakažení organismu, naproti tomu ,,contagion" je chápáno spíše jako šíření nemoci z organismu na organismus [27]. Tyto fáze zde za pomoci překladu klíčových úryvků blíže popíšeme [17 s. 35-38]:

5. Reflexe nad Kilcullenovým pojetím povstalectví

David Kilcullen se bezesporu řadí mezi současné přední teoretiky povstalectví. Jsme přesvědčeni, že jeho texty tvoří mentální model užitečný pro všechny analytiky a koneckonců i aktéry, kteří se podílejí na protipovstaleckém snažení. A to přes jejich poměrně obtížnou stravitelnost a nároky na hlubší předchozí znalost fenoménu. Plně se ztotožňujeme s autorovým sociálněvědným přístupem ke zkoumání povstání, jež vyžaduje hluboké místní porozumění a znalost. Tento přístup na pomezí etnografického výzkumu kladoucí důraz na ,,polní rozměr" zkoumání je mnohdy v současném analytickém diskursu bohužel opomíjen. Mnohdy studie podceňují místní ,,kvalitativní" porozumění a fakt, že každé povstání je unikátem a předchozí zkušenosti na něj nelze aplikovat beze zbytku.

Kilcullen se rovněž pohybuje na vyšší, abstraktní rovině s představením modelu ,,globalizovaného islámského povstání". Jedná se o vysoce abstraktní model a v praxi mohou výzkumníci podle našeho názoru nacházet problémy s jeho aplikací. Navzdory tomu, že se má jednat o ,,model" jeho vymezení a konceptuální uchopení, není v jeho textech adekvátně a podrobně vysvětlen. Jedná se opět spíše o ,,návod", jak uvažovat nad současným globalizovaným islámským povstáním, jak chápat globální kontext fungování lokálních islámských povstání. Za největší přínos tohoto textu považujeme právě ono volání po změně paradigmatického nahlížení na globalizovaný islámský džihád a boj proti němu (uvažování nad tímto jevem a jeho projevech jako o formě povstání, nikoli terorismu).

Model ,,guerilly nedopatřením" podle našeho názoru představuje mechanismus, jenž díky své nižší úrovni abstrakce vybízí k testování na dalších případech (například ustavení pozic al-Kájdy v sahelském regionu). Zároveň je třeba podotknout, že na rozdíl od konceptu globalizovaného islámského povstání je po teoretické stránce koncept guerilly nedopatřením vyspělejší a jednotlivé kategorie jsou podrobněji rozpracované. Stejně tak Kilcullen nabízí poměrně solidní testování tohoto konceptu a osvětlení jeho fungování na několika případech. Případové studie podobného ražení aplikující Kilcullenův model s využitím polního výzkumu bychom považovali za velice cenné nejen z hlediska dalšího porozumění mechanismům ustavování přítomnosti al-Kájdy, ale také jejich praktickým potenciálem v predikcích a formulování strategií boje proti tomuto fenoménu. A to se zejména v souvislosti například s nadále více a více viditelnější přítomností al-Kájdy v periferiích sahelských států se jeví jako užitečný směr výzkumu.

Závěr

Cílem práce bylo vybrat vzorek z Kilcullenovy tvorby, ten blíže analyzovat a zamyslet se nad možnostmi překladu autorem používaného pojmosloví z anglického do českého jazyka. Diskuse nad překladem reflektuje širší kontext specifického Kilcullenova přístupu ke zkoumání povstání a zároveň také anglosaský akademický a vojenský diskurs při zkoumání povstalectví. Stejně tak je zohledněna současná praxe s překládáním klíčových pojmů a konceptů v českém (odborném) prostředí.

První diskutovaná práce ,,Boj proti globálnímu povstání" nabízí abstraktní model globalizovaného islámského povstání, nad kterým uvažuje jako nad adaptivním organickým modelem převzatým ze systémové biologie. Druhý text ,,Guerilla nedopatřením" nabízí rámec pro analýzu vzniku jednotlivých povstání (např. irácké).

Kilcullenův styl psaní je specifický a částečně ovlivněný jeho etnografickým a na praxi orientovaným přístupem ke studiu povstání. Překlad a chápání některých pasáží a konceptů se ukázal jako problematický. Ovšem Kilcullenovy texty nejsou lehce stravitelné a zcela vyčerpávající práce, nýbrž kladou na čtenáře požadavek širšího rozhledu v dané problematice a do jisté míry i schopnosti ,,domýšlet si, co chtěl autor říci". To ovšem koresponduje s autorovým stylem psaní a podobou zprávy, kterou chce čtenářům předat.

Literatura

[1] ARMÁDA ČESKÉ REPUBLIKY. Protipovstalecký boj. Pub-31-00-01. Odbor doktrín Velitelství výcviku - Vojenská akademie, 2010.

[2] Arreguín-Toft, Ivan. How the Weak Win Wars. A Theory of Asymmetric Conflict. International Security, 2001, 26(1), 93-128. ISSN 0162-2889.

[3] BRITISH ARMY. Counterinsurgency Operations (Strategic and Operational Guidelines), Army Field Manual, Vol. 1, Part 10, Combined Arms Operations. Ministry of Defence, 2001.

[4] BRITISH ARMY. British Army Field Manual. Volume 1 Part 10. Countering Insurgency. Ministry of Defence, 2009.

[5] Center for a New American Security. Dr. David Kilcullen. 2013 [cit. 2013-06-24]. Dostupné z: <http://www.cnas.org/kilcullen>.

[6] DRULÁK, Petr. Jak zkoumat politiku: kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Vyd. 1. Praha: Portál, 2008, 255 s. ISBN 9788073673857.

[7] GALATÍK, Vlastimil, Antonín KRÁSNÝ a Karel ZETOCHA. Vojenská strategie. 1. vyd. Praha: Ministerstvo obrany České republiky - PIC MO, 2008, 343 s. ISBN 9788072784752.

[8] GALULA, David. Counter-Insurgency Warfare. Theory and Practice. London & New York: Frederick A. Praeger, 1964.

[9] HAMMES, Thomas X. Insurgency: Modern Warfare Evolves into a Fourth Generation. Strategic Forum, 2005, 214 [cit. 2013-06-24]. Dostupné z: <http://www.dtic.mil/dtic/tr/fulltext/u2/a430089.pdf>

[10] HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. 2. aktualiz. vyd. Praha: Portál, 2008, 407 s. ISBN 9788073674854.

[11] HLOUCHOVÁ, Iveta. Vzbouřenci ve službách států aneb Insurgencies jako proxies [online]. 2013 [cit. 2013-06-24]. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. Vedoucí práce Tomáš Šmíd. Dostupné z: <http://is.muni.cz/th/273905/fss_m/>

[12] HLOUCHOVÁ, Iveta. Vzbouřenectví jako zástupná síla v konfliktu. Příspěvek na konferenci Bezpečnost v době neklidu. Brno: Fakulta sociálních studií, Masarykova univerzita, 19. 4. 2013.

[13] IBÁ?EZ, Luis de la. Logika terorismu. Vyd. 1. Praha: Academia, 2009, xxi, 321 s. ISBN 9788020017246.

[14] KAVÁLEK, Tomáš. Útočná taktika Kurdské strany pracujících v Turecku v letech 2004 až 2011 [online]. 2013 [cit. 2013-06-24]. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. Vedoucí práce Tomáš Šmíd. Dostupné z: <http://is.muni.cz/th/363627/fss_b/>

[15] KILCULLEN, David. The political consequences of military operations in Indonesia 1945-99 : a fieldwork analysis of the political power-diffusion effects of guerilla conflict. 2000.Doctoral Disertation. University of New South Wales - Australian Defence Force Academy. School of Politics [cit. 2013-06-24]. Dostupné z: <http://unsworks.unsw.edu.au/fapi/datastream/unsworks:3240/SOURCE01>

[16] KILCULLEN, David. Countering global insurgency. Journal of Strategic Studies, 2005, 28(4), 597-617. ISSN 0140-2390.

[17] KILCULLEN, David. The accidental guerrilla: fighting small wars in the midst of a big one. Oxford: Oxford University Press, 2009, xxviii, 246 s. ISBN 9781849040259.

[18] KILCULLEN, David. Counterinsurgency. Oxford: Oxford University Press, 2010, x, 251 p. ISBN 9780199737482-.

[19] LEVÝ, Jiří. Umění překladu. 2. dopl. vyd. Praha: Panorama, 1983, 396 s.

[20] LIND, William S. a kol. The changing face of war: Into the fourth generation. Marine Corps Gazette, 1989, 73(10), 22-26. ISSN 0025-3170.

[21] MERARI, Ariel. Terrorism as a Strategy of Insurgency. Terrorism and Political Violence, 1993, 5(4), 213-251. ISSN 0954-6553.

[22] RADĚJ, Tomáš. Irácké povstání v letech 2003-2009: strategie, taktika a ideologie islámských radikálních a nacionalistických uskupení. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 2010, 210 s. ISBN 9788086506913.

[23] RUBEL, Paula G a Abraham ROSMAN. Translating cultures: perspectives on translation and anthropology. Oxford, UK: Berg, 2003, xi, 289 p. ISBN 1859737404.

[24] ŘÍCHOVÁ, Blanka. Přehled moderních politologických teorií: [empiricko-analytický přístup v soudobé politické vědě]. Vyd. 2. Praha: Portál, 2006, 303 s. ISBN 8073671778.

[25] SOULEIMANOV, Emil. Terorismus: Pokus o terminologickou jasnost. In: SOULEIMANOV, Emil a Mitchell A BELFER. Terorismus: pokus o porozumění. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2010, 345 s. ISBN 9788074190384.

[26] U. S. Army and U. S. Marine Corps (2006): Counterinsurgency, FM 3-24. Department of the Army, Washington, DC, 2006.

[27] Oxford Dictionaries. [on-line].University of Oxford, 2013. [cit. 2013-06-24]. Dostupné z: <http://oxforddictionaries.com/>

[28] Slovník spisovného jazyka českého [on-line]. Ústav pro jazyk český, 2011. [cit. 2013-06-24]. Dostupné z: <http://ssjc.ujc.cas.cz/search.php>

(1) Vzbouřenectví bývá považované za méně hierarchicky organizované, horizontálně strukturované, zároveň více užívá různé sociální metody a obecně více ,,nepřehledné". Naproti tomu povstalectví je více tradiční, rozuměj hierarchické, přehledné, vojenské organizované [12]. (zpět)

(2) Termín ,,protipovstalecký boj" Kilcullen sám nedefinuje, vypůjčuje si jeho široké chápání jako odpovědi na konkrétní povstalecké snahy [26]. Dodává k tomu, že ,,Protipovstalecký boj je střechový pojem, který zahrnuje kompletní škálu opatření, jež vláda přijme za účelem poražení povstání. Tato opatření mohou být politická, administrativní, vojenská, ekonomická, psychologická, informační a jsou téměř vždy prosazována kombinovaně." [17 s. 1] (zpět)


Close