Vyzbrojování Etiopie a Eritreje moderním leteckým materiálem

Lukáš DYČKA

Klíčová slova

Etiopie, Eritrea, MiG-29, Su-27, vývoz zbraní, Rusko, Badme

Úvod

Současné strategické dokumenty většiny zemí euroatlantického prostoru považují vypuknutí klasického symetrického a konvenčního konfliktu za nepravděpodobné. Pokud už k takové válce dojde, očekává se, že bude charakterizována spíše použitím hospodářských či kybernetických nástrojů. Skvělým příkladem tohoto uvažování je například britská Strategická revize obrany z roku 2010 [21].

Ve skutečnosti však konvenční války nadále probíhají, přičemž jejich drtivá většina proběhla v oblasti, kterou Fukuyama nazývá ,,historická". Jde o oblast, kde nebyly vyřešeny základní otázky existence a fungování jednotlivých zemí a kde stále existuje ochota jak vládnoucích elit, tak obyvatelstva nasazovat životy za dosažení politických cílů. I když nejnovějším příkladem je střet Gruzie s Jižní Osetií podporovanou Ruskem (terminologicky nesprávně nazývaný jako rusko-gruzínská válka) z roku 2008, probíhá tento druh konfliktů nejčastěji v Africe. Ta navíc stojí zcela na pokraji zájmu dominantní euroatlantické civilizace - což výrazně usnadňuje vznik těchto konfliktů. Jejich převažujícím společným rysem je vnitrostátní charakter. Častým důsledkem je ztráta kontroly ústřední vlády nad částí svého území a hranic, což následně vede k destabilizaci sousedních zemí či celého regionu [5].

Ilustrovat, kam až může dospět původně vnitrostátní konflikt, dojde-li k rozpadu státu, lze na příkladu Eritreje a Etiopie. Z hlediska Afriky(1) se totiž jedná o jediný příklad vzniku skutečně pevného modelu vzájemné bezpečnostní závislosti, jenž vyvrcholil v letech 1998 až 2000 mimořádně krvavým konfliktem. Zároveň byly oba státy donedávna jako jedny z mála schopny projekce síly do zahraničí, což úzce souvisí s kvalitou výzbroje jejich armád. Jejich schopnostem se v současnosti postupně snaží přibližovat i ostatní státy regionu počínaje Keňou či Ugandou. Na konfliktní dynamiku tak má významný dopad export moderních zbraní do takovýchto zemí a následně také politický vliv jejich zahraničních vývozců.

Článek srovnává přístupy Etiopie a Eritreje k vyzbrojování svých vzdušných sil moderní technikou do roku 2000. Schopnost těchto dvou států udržovat letectvo a efektivně je použít v boji je v Africe velmi výjimečným jevem. Vzhledem k rozsáhlosti tématu bude provedeno zúžení především na vyzbrojování moderními stíhacími letouny a jejich použití ve válce. Následně bude zhodnoceno, jakým způsobem byla získaná poučení ze vzájemné konfrontace promítnuta do strategických dokumentů a jakým způsobem se odrazila na dalším přístupu k vyzbrojování vzdušných sil. Nakonec bude posouzena role významných funkcionálních aktérů (v tomto případě jiných států jako exportérů zbraní - vzhledem k povaze konfliktu půjde především o Rusko).

1 Vyzbrojování vzdušných sil Etiopie a Eritreje do roku 2000 a jejich nasazení v boji

V referendu konaném v roce 1991 pod dohledem OSN se Eritrejci vyslovili pro odtržení své země od Etiopie. Vyhlášení samostatnosti 24. května 1993 však znamenalo nejen řešit obrovské hospodářské potíže a hladomor, ale také nutnost přeměnit dosavadní povstalecké oddíly v řádnou armádu. Se stejnými problémy se potýkala také Etiopie. Zcela odlišná situace však vládla v oblasti vybavení obou nových armád. Zatímco Etiopie mohla využít ještě poměrně rozsáhlý arzenál po svrženém Mengistově režimu, Eritrea začínala ,,od nuly".
Přesto měl zisk nezávislosti na zbrojní politiku Eritreje značný dopad. Do roku 1991 byl základním referenčním objektem sekuritizace pouze národ. Obecně se tedy jednalo o ,,předstátní" referenční objekt. Ten však nebyl uznán za aktéra mezinárodních vztahů, což podvazovalo jeho možnosti v budování moderně vybavené armády. V dodávkách převažovaly lehké zbraně a v žádném případě se nejednalo o legální obchod. Po uznání nezávislosti se Eritreji otevřely možnosti k nákupu těžkých zbraní a moderní techniky na mezinárodním trhu.

1.1 Budování vzdušných sil 1992-1998

V roce 1992, v očekávání brzké samostatnosti, byly založeny samostatné Eritrejské vzdušné síly (ErAF). První piloti byli vycvičeni ještě ve spolupráci s Etiopií a na etiopských L-39C [4]. Vlastní letadla nakoupila Eritrea nejdříve na civilním trhu (čtyři cvičné Valmet L-90TP Redigo z Finska; uváděné počty se ovšem liší a lze se setkat i s 8 či údajně 14 kusy). Na letišti v Asmaře a Assabu bylo sice zanecháno několik strojů MiG-21 a MiG-23BN, ale všechny byly vráceny Etiopii nejpozději na konci roku 1993, případně byly v tak dezolátním stavu, že na uvedených letištích chátrají dodnes [4]. První skutečně bojové stroje byly nakoupeny v Itálii v roce 1996 a jednalo se o 6 cvičně-bojových Aermacchi MB-339CE v celkové hodnotě 45 milionů dolarů [30]. Jejich nákupem a zavedením do služby (v roce 1997) byla počáteční etapa budování ErAF ukončena. Toto období je mimo jiné rovněž charakteristické nákupy zbraní v zemích jako Čína (lehká dopravní letadla Y-12), Pákistán (pomoc s budováním námořnictva a část výzbroje pozemních sil) a Itálie mající v Eritreji historický vliv jako někdejší koloniální metropole. Vztahy s Itálií se neomezily jen na nákup zmíněných MB-339CE, ale i na hospodářskou pomoc při výstavbě infrastruktury a energetické soustavy. Obecně však Eritrea postrádala strategického partnera, jakým se pro konkurenční Etiopii ukázaly záhy být vztahy s Ruskem. Vzhledem k chronickým ekonomickým potížím nebyla velká část prostředků vynakládaných na obnovu země a nákupy modernější výzbroje, nejen pro vzdušné síly, zatím považována za aktuální. Naproti tomu výcvik nového personálu probíhal poměrně intenzivním tempem.

Etiopské vzdušné síly (ETAF) byly nepoměrně lépe materiálně vybaveny. Základ výzbroje tvořily letouny MiG-21 MF/bis a MiG-23BN. Oba typy přibližně v počtu dvaceti kusů [30]. Většina z nich však nebyla v letuschopném stavu. Navíc trpěly ETAF nedostatkem pilotů a odborného personálu. Většina byla uvězněna nebo nucena emigrovat pro spolupráci s předchozím režimem. Určitá část důstojníků našla uplatnění v ErAF. Tento přístup způsobil Etiopii později značné problémy.

Počátek obnovy Etiopských vzdušných sil se datuje až do roku 1995. Izraelská delegace nabídla opravu 15 strojů MiG-21 MF/bis a jejich modernizaci na podobný standard jako v případě rumunských MiG-21/Lancer [22]. Spolu s nimi mělo generální opravou projít přibližně 15 strojů MiG-23BN. Modernizace se nakonec neuskutečnila kvůli odporu předsedy vlády Melese Zenawiho. Většina strojů však byla alespoň opravena a uvedena do letuschopného stavu. Rovněž bylo v letech 1997 a 1998 údajně zakoupeno několik dalších letadel L-39, ovšem verze a ani původ se nedá zjistit [4].

První fáze obnovy ETAF byla typická snahou udržet provozuschopnost strojů již zavedených ve výzbroji - což se nakonec podařilo. Nedošlo však k žádné výraznější modernizaci a především byl zanedbán výcvik nových pilotů, a tak se vzdušné síly dostaly do obtížné situace, kdy neměl kdo létat ani s letuschopnými letouny. Zanedbaný přístup v této oblasti se ukázal být značnou brzdou v operacích ETAF a snaha napříště zamezit nedostatku kvalifikovaného personálu později vedla ke zvýšenému důrazu na lidské zdroje.

1.2 První střety 1998

Nové období ve vývoji vzdušných sil obou států začalo na konci roku 1997. Výrazné zhoršení vzájemných vztahů kvůli hospodářským otázkám a tranzitu zboží z eritrejských přístavů do Etiopie se projevilo na zvyšování stavů vojsk na hranicích. Jejich nejasné vymezení se stalo záminkou k dělostřeleckým přestřelkám a potyčkám pohraničních jednotek. Po prvním vážném incidentu v okolí sporného města Badme 12. května 1998 přerušila Etiopie civilní lety do Eritreje. 5. června byly nakonec proti letišti v Asmaře vyslány dva MiG-23BN ETAF. Útok poškodil jeden Boeing 727 Aero Zambia a zabil několik osob na blízké autobusové zastávce, ale jeden MiG-23BN byl sestřelen protiletadlovou palbou [30]. Ve stejný den zaútočily dva MB-339CE ErAF na etiopské město Mekelle a způsobily vysoké ztráty na životech [4], když zasáhly místní školu. Podobný scénář se později opakoval. ETAF několikrát napadly letiště v Asmaře [22], přičemž ztratily minimálně jeden MiG-21 a další byl poškozen. Eritrejské MB-339CE naopak napadaly pozice etiopských jednotek na hranicích.

Po intervenci Organizace africké jednoty, USA a Ruska byla krize dočasně zažehnána a Eritrea obsadila sporné území okolo Badme. Následující období příměří využily obě strany k vyhodnocení předchozích bojů a přijetí opatření. Obě země hledaly pomoc především v Rusku a právě do této doby spadají první velké kontrakty na vývoz zbraní do obou států. Započatý proces sekuritizace znamenal přijímání opatření vůči každému posílení protivníka.

Společným rysem útoků letectva obou stran byla snaha zasáhnout cíle se symbolickou hodnotou a zároveň postrádající strategický význam. Kromě prvních útoků ETAF na letiště v Asmaře se totiž Etiopie zaměřila na bombardování města Nakfa (po němž byla zároveň pojmenována měna Eritreje), dějiště drtivé porážky etiopských vojsk v době eritrejské války za nezávislost. Stejný význam měly nálety ErAF na etiopské město Mekele. To je správním střediskem provincie Tigre, z níž pochází Tigrejská lidově osvobozenecká fronta (TPLF), jež dodnes v rámci širší koalice kontroluje vládu v zemi.

Slabou stránkou ErAF v předchozích bojích bylo především jejich materiální vybavení. Bylo jasné, že MB-339CE jsou málo výkonné a nepočetné (jeden byl sestřelen) a vyžadují doplnění kvalitnějším typem vhodným především k protivzdušné obraně. Ukázalo se, že útoky ETAF byly odvráceny pouze díky tomu, že obvykle směřovaly na dobře bráněný cíl. ErAF však nedisponovaly strojem, který by byl schopný vybojovat vzdušnou nadvládu a převzít iniciativu.

Hlavní slabinou ETAF bylo naproti tomu velmi špatné plánování operací a neefektivní nasazování techniky. Kvalitativní a především kvantitativní ukazatele materiálu stály naproti tomu jednoznačně na straně Etiopie. Kvůli malému množství pilotů a vycvičeného personálu však nebyly ETAF schopny využít své převahy a zasadit protivníkovi silný úder.

1.3 Přechodné období

Problémy s výcvikem nových pilotů řešily ETAF najmutím skupiny bulharských instruktorů. Výcvik probíhal na L-39C. Většina z nich se sice nacházela ve špatném stavu, přesto se je podařilo uvést znovu do provozu. Část z pilotních žáků však nesplňovala obvyklé předpoklady a i podle hodnocení bulharských instruktorů měli obecně nízké kvality. To se projevilo při prvních samostatných letech, při kterých dva z žáků zahynuli. Ostatní byli odesláni k přeškolení na MiG-23BN - pod vedením ruských instruktorů [4]. Na konci roku 1998 měly ETAF asi 20 převážně nezkušených pilotů. Ke zvýšení tohoto počtu bylo rozhodnuto najmout další v zahraničí. Právě působení ruských instruktorů a podpora Moskvy znamenaly příchod 80 zkušených důstojníků [19]. Většina pilotů a specialistů byla najmuta přímo ruským ministerstvem obrany. Část později dorazivších byla již získána přes soukromé vojenské společnosti. Důležitá změna nastala také ve velení jednotlivých složek ozbrojených sil, kde rozhodující místa zaujali právě Rusové. Posun je možno sledovat i v přístupu k nákupu nového materiálu. Kromě 10 ,,nových" MiG-23BN a dalších 10 MiG-21MF pocházejících údajně z Rumunska bylo nakoupeno velké množství náhradních dílů a munice především z Ruska [10].

Příchod zkušených pilotů umožnil provozovat všechny letuschopné stroje. Navíc ETAF požadovaly nákup nových typů. V situaci hrozící války s Eritreou bylo nakonec rozhodnuto nenakupovat starší techniku (jako MiG-23 atd.), ale pořídit letouny Su-27, jejichž prodej Rusko nabídlo. Ze zásob ruského letectva tak bylo na konci roku 1998 nakoupeno 8 strojů Su-27S (včetně dvou Su-27UB) v hodnotě 150 milionů dolarů. Jeden kus dvoumístné verze havaroval při záletu 6. ledna 1999, ale byl okamžitě nahrazen dalším strojem stejného typu z výzbroje ruského letectva. Mimoto bylo pořízeno několik vrtulníků Mi-24 a čtyři Mi-8T z Maďarska. První nově nakoupené Su-27 dorazily na přelomu roku 1998/1999. Zároveň byly přecvičeny dvě skupiny pilotů na tento typ.

Eritrea se potýkala s mnohem většími problémy. Především finančně se nemohla Etiopii rovnat. Neměla žádného strategického partnera, jakým bylo Rusko. Přesto nákup Su-27 vyvolal akutní potřebu strojů alespoň srovnatelných kvalit. V této chvíli představovala situace pro Eritreu klasické vojenské bezpečnostní dilema nutně vedoucí k závodům ve zbrojení, i když na ně země nebyla připravena.

Obrázek č. 1 Etiopský Su-27 (Pramen: vlastní)

Východiskem ze situace byl nákup 5 (možná až 8) strojů MiG-29 a 2 kusů MiG-29UB ze zásob ruského letectva [8, 4]. Stroje byly údajně vzhledem ke svému stavu značně předražené - každý přibližně za 25 mil. USD. Tento krok nicméně stál zcela proti logice situace, kdy Rusko povolilo prodat výzbroj státu, který ji prokazatelně hodlal využít k boji proti blízkému ruskému partnerovi. Zvláště zarážející je, uvědomíme-li si, že soupeřem eritrejských MiG-29 dodaných z Ruska byli později právě ruští piloti. Rozhodnutí o uskutečnění kontraktu vyplývá ze specificky ruského postoje k vyzbrojování obou států (viz poslední kapitola).

Mnohem lepší vztahy navázala Eritrea s Ukrajinou. To umožnilo nákup dalších šesti MiG-29 a čtyř nových Mi-17. Zároveň byla skupina pilotů ErAF poslána na přecvičení na Ukrajinu.

Přechodná fáze byla na obou stranách charakteristická masivními nákupy techniky a v etiopském případě i najímáním ruských pilotů a specialistů. Podobnou roli hráli na eritrejské straně Ukrajinci. Během několika měsíců se podoba letectva obou zemí značně změnila. Příznačné také je, že technika byla nakupována často za obrovské částky, někdy neodpovídající její skutečné hodnotě. Vzájemné bezpečnostní dilema však tyto výdaje legitimizovalo.

1.4 Vrcholné období války 1999/2000

Příčinou další srážky s Eritreou na počátku února 1999 byla především její okupace Badme, na kterou si činila nárok Etiopie. Po sérii krvavých frontálních útoků na mnoha úsecích společných hranic se však Etiopii nepodařilo prorazit eritrejské linie.

Vzdušné boje byly charakteristické především nasazováním vrtulníků k taktickým úderům a podpoře jednotek. Vzhledem k tomu, že na začátku února ještě nebyly letouny Su-27 schopné nasazení, upravily ETAF několik svých letounů An-12 k plnění bombardovacích úkolů(2). Na konci února byly poprvé do akce nasazeny i bojové letouny obou stran. ETAF se poučily z minulých neúspěchů a nasazovaly vždy více strojů současně. Vzhledem k možné přítomnosti MiG-29 ErAF bylo poprvé několik strojů Su-27 vyčleňováno jako krytí letounů MiG-23BN. Změnou prošla i volba cílů - zcela jednoznačně zásluhou ruského velení ETAF. Přednost dostala zásobovací a logistická centra, komunikace a energetická infrastruktura. Naplno se také projevil kvalitnější výcvik ruských pilotů.

ErAF byly zpočátku mnohem méně aktivní a nenasazovaly své MiG-29 v obavě z eskalace konfliktu. Úderům ETAF se snažily čelit budováním pásů PVO podél hranic a v okolí důležitých cílů. Vzhledem k početní převaze ETAF však nebyly schopny dosáhnout takových výsledků jako při minulém střetnutí. Vrtulníky jako Mi-24 a ozbrojené Mi-17 byly nasazovány obdobným způsobem jako v případě Etiopie. Aktivní byly zpočátku rovněž letouny MB-339CE.

Záhy bylo ovšem zřejmé, že bez vybojování nadvlády ve vzduchu nebude možno zastavit postup etiopských jednotek. 25. února 1999 tak byly poprvé nasazeny čtyři letouny MiG-29, které se střetly s dvěma Su-27 ETAF nad linií fronty u Badme. Přestože byly letouny ETAF v početní nevýhodě, dokázaly sestřelit jeden MiG-29 pravděpodobně pilotovaný velitelem Vzdušných sil Eritreje brigádním generálem Habte Zion Hadgu, který při pádu letadla zahynul [30].
Další sestřel, který se navíc zapsal do dějin, přišel den poté. Osamocený a neozbrojený letoun MiG-29UB ErAF byl sestřelen strojem Su-27, za jehož řízením údajně seděla jediná pilotka ve službách etiopského letectva kapitán Aster Tolossa. Stala se tak první ženou-pilotkou proudového letounu, která sestřelila jiný proudový letoun [24].

Další dva letouny MiG-29 byly ještě sestřeleny v druhé polovině března [24]. Poté přestaly ErAF své stroje proti Su-27 nasazovat. Zrekonstruovat úspěchy ErAF je mnohem složitější. Prokazatelně byl sestřelen (či donucen přistát) jeden etiopský Mi-35. Údaje o čtyřech sestřelených MiG-21 ETAF však vypadají věrohodně - všechny byly sestřeleny stroji MiG-29 [23]. To odůvodňuje přetrvávající eritrejskou důvěru v tento typ. Jiné zdroje hovoří dokonce o osmi letounech a třech vrtulnících ETAF ztracených v průběhu bojů [4]. Další byly ztraceny při haváriích.

Zajímavým poznatkem v průběhu bojů byla velmi malá účinnost střel R-27 zavedených ve výzbroji letectva obou stran. Kromě jednoho byly všechny sestřely dosaženy použitím R-73, případně palubního kanonu [30].

Frontální útoky etiopských pozemních sil na eritrejské pozice v oblasti Badme však přinesly obrovské ztráty oběma stranám. Po následující rok se pak boje v podstatě zastavily a protivníci se pokoušeli nakoupit další zbraně v zahraničí. Eritrea tentokrát neuspěla v Rusku - došlo pouze k omezenému nákupu Su-25 a Mi-8 v Gruzii a Moldávii. Obě strany posílily také své pozemní jednotky okolo sporných území.

Východiskem z patové situace měl být hluboký obchvat eritrejských pozic ve výběžku fronty okolo Badme uskutečněný v polovině května 2000. V této chvíli se ukázala podpora etiopského letectva jako klíčová k dosažení celkového vítězství. Protože postupem na severovýchod s pozdějším stočením na východ byla etiopská vojska nucena postupovat hornatým terénem, nebylo možno nasadit k jejich podpoře tanky. Místo nich mělo ochranu křídel etiopského postupu obstarat letectvo. K tomuto úkolu byly nasazeny téměř celé etiopské vzdušné síly včetně nově nakoupených Su-25 pocházejících z Ruska. Jejich nákup byl reakcí na nákup tohoto typu Eritreou. Etiopské Su-25UBK však měly schopnost nést přesně naváděnou munici a zlepšenou schopnost nočních operací [4].

ErAF byly díky etiopskému obchvatu ve složité situaci. Pokud by uspěly, hrozilo odříznutí silných eritrejských jednotek ve výběžku. Zároveň však pod tlakem ukrajinských instruktorů nechtěly znovu riskovat střet se Su-27, který mohl dopadnout stejně katastrofálně jako rok předtím. Situace však byla kritická a letouny MiG-29 byly nasazovány i k útokům na pozemní cíle, přestože se verze MiG-29B k tomuto úkolu příliš nehodí. V roli stíhače se však opět osvědčily proti strojům MiG-21. Po zásahu etiopských Su-27 však byl poškozen jeden eritrejský stroj a ErAF opět přestaly své stroje nasazovat, pokud hrozilo střetnutí se Su-27.

Díky získání vzdušné nadvlády se etiopské armádě podařilo odrazit několik protiofenziv eritrejských vojsk a úspěšně dokončit obchvat Badme [11]. Eritrejská vojska v oblasti se zhroutila a Etiopie obsadila komunikace vedoucí k hlavnímu městu Eritreje Asmaře. Na jižním úseku fronty byl manévr s obchvatem částečně zopakován a hrozilo, že Etiopie dobude přístav Assab, což bylo politicky nepřípustné. Nakonec pod velkým tlakem ze zahraničí zastavila etiopská vojska svůj postup. Podepsáním příměří v Alžíru 18. června 2000 a vysláním vojsk OSN do 25kilometrového pásu podél hranic byla válka ukončena [7].

Nasazení vzdušných sil obou zemí se v této fázi vyznačovalo pečlivým plánováním, při kterém se prokázala obrovská účinnost letectva při podpoře pozemních sil. Zatímco Eritrea se soustředila na obranu svého území a k útokům na etiopské jednotky se odhodlala teprve ve chvíli nejvyšší krize, poskytovaly ETAF účinnou podporu pozemním jednotkám po celou dobu trvání operací. Zároveň dokázaly zasahovat mnohé strategické cíle (elektrárny, vodovody atd.). Vzhledem k charakteru boje vedeného v malých výškách však ztratily velké množství nasazených strojů především činností PVO protivníka. Zvláště účinné byly údajně eritrejské protiletadlové kanony ZSU-23. Stroje MiG-29 ukázaly svou absolutní nadřazenost nad všemi typy, kterými disponovaly ETAF - ovšem vyjma Su-27. Díky nim dokázala Etiopie vybojovat a udržet nadvládu ve vzduchu a umožnit účinnou podporu vlastních jednotek a tím dosáhnout vítězství ve válce(3).

2 Teoretická východiska vyzbrojování Etiopie a Eritreje po roce 2000

2.1 Etiopie

Základním dokumentem zbrojní politiky etiopské armády a vzdušných sil je Národní bezpečnostní strategie pocházející z období po konci války. Východiska nového přístupu ve vyzbrojování lze shrnout do následujících čtyř bodů:

Budování a posilování demokracie.
Zvýšený důraz na lidský potenciál.
Efektivní využití finančních zdrojů.
Vybudování a udržení převahy nad potenciálními protivníky.

1) První bod zdánlivě téměř se zbrojní politikou vůbec nesouvisí. V etiopské Národní bezpečnostní strategii je potřeba vybudování demokracie zdůvodňována zjednodušeně tím, že nedemokratické formy vlády jsou příčinou chudoby a chudoba plodí války, kterým je však třeba předcházet. Skutečný význam pro zbrojní politiku je nutno hledat v souvislostech takových prohlášení. Národní bezpečnostní strategie pochází z období po 11. září 2001. Americká ,,Válka proti terorismu" měla přirozeně svůj dopad i na situaci v Africkém rohu, kde nestabilní situace v Somálsku umožňovala zřídit výcvikové základny teroristů. USA se vzhledem k zaneprázdnění v Afghánistánu a Iráku a také kvůli špatným zkušenostem z roku 1993 nepokusily výrazněji zasáhnout, avšak poskytly výcvik a část vybavení etiopské armádě [20], která se potýká se somálskými separatisty v Ogadenu. Ti měli díky nestabilní situaci v Somálsku možnost operovat na jeho území a udržovat tam své základny a získávat odtud zbraně. Známým faktem také je, že islamistické skupiny působící v Somálsku byly podporovány Eritreou - k oslabení sousední, převážně křesťanské Etiopie [28]. Což vedlo k uvalení embarga OSN na dovoz zbraní do Eritreje v prosinci 2009. Etiopský zásah v Somálsku v roce 2006 a její pokračující aktivity v této zemi jsou důkazem výrazného příklonu k USA v politické rovině. V rovině vyzbrojování se partnerství s Washingtonem projevilo umístěním základen USA v zemi, z nichž nejvýznamnější jsou patrně ozbrojené bezpilotní letouny MQ-9 Reaper startující od roku 2011 z letiště Arba Minch k akcím proti pirátům a islamistům v Somálsku [16]. Je však třeba poznamenat, že proklamovaný příklon k USA a podpora demokracie se v reálné domácí politice vůči vlastnímu obyvatelstvu příliš neprojevuje.

2) Zvýšení důrazu na lidské zdroje souvisí s negativními zkušenostmi z války proti Eritreji, kdy bylo velení celé etiopské armády v rukou ruských důstojníků a provoz vzdušných sil byl jimi téměř zcela ovládnut. Po odchodu ruského personálu se situace začala výrazně zhoršovat. Etiopská Národní bezpečnostní strategie také poznamenává, že malá dobře vycvičená armáda v konečném důsledku znamená úsporu prostředků zaplacených zahraničním specialistům, a že ve válce, kde proti sobě stojí dva podobně vybavení protivníci, je lidský faktor klíčový k dosažení vítězství [26]. V návaznosti na předchozí bod lze také pozorovat důraz na výcvik speciálních jednotek ve spolupráci s USA [14]. Nicméně podle neověřených údajů z různých etiopských diskuzních fór a rozhovorů je však například pro přijetí k letectvu mimo standardních fyzických a vědomostních požadavků zapotřebí také příslušnost k tigrejskému etniku (tedy v současné době vládnoucí etnické skupině, z níž pochází i premiér Meles Zenawi). Rovněž se po roce 2000 opakoval scénář z devadesátých let a velká část pilotů pocházejících ještě z dob Mengistova režimu byla opět uvězněna či emigrovala [12].

3) Efektivní využití finančních zdrojů jde ruku v ruce se snahou ušetřit prostředky nutné k rekonstrukci země zničené válkou(4). Zároveň je zdůrazňováno, že podmínkou fungování demokracie je boj s chudobou. Dopad na zbrojní politiku může mít především prohlášení o nutnosti utratit část prostředků vynakládaných na obranu u domácích výrobců. Protože v období války 1998-2000 Etiopie nedisponovala významnějším zbrojním průmyslem, může výsledkem být vládní podpora jeho vybudování. Státní prostředky utracené na obranu u domácích výrobců pak mohou fungovat jako stimul pro ekonomiku [26]. Postupné naplňování těchto očekávání lze pozorovat například v případě nákupu bezpilotních prostředků BlueBird z Izraele. Součástí tohoto kontraktu z roku 2011 je totiž také transfer technologií a vybudování opravárenských kapacit v Etiopii [2]. Z údajů Stockholmského institutu pro výzkum míru (SIPRI) vyplývá, že domácí zbrojní průmysl v letech 2006 až 2011 obsazuje už třetí místo v celé subsaharské Africe (bez JAR). Zajímavá je spolupráce s KLDR na některých otázkách technického charakteru [28].

4) I přes proklamované šetření ve výdajích na obranu si Etiopie hodlá udržet převahu nad potenciálními protivníky (myšlena především Eritrea). Vzhledem k napjatosti vztahů a neustále hrozícímu novému konfliktu je udržování takových kapacit považováno za schůdnější a levnější řešení než náklady na novou válku. Dostatečné kapacity k nové porážce Eritreje fungují jako odstrašující a stabilizující faktor. Přesto však Etiopie oproti letům 1996 až 2005, kdy figurovala na druhém místě nejvýznamnějších importérů zbraní v subsaharské Africe, dnes už není ani v první desítce [28].

2.2 Eritrea

Na rozdíl od Etiopie neexistuje v Eritreji koherentní dokument, který by sloužil jako podklad koncepčně prováděné zbrojní politice. Příčinu je nutno hledat v nedemokratickém a autoritativním stylu vlády prezidenta Isaiase Awferkiho. Podle zpráv Freedomhouse z roku 2011 dochází k perzekuci některých skupin obyvatelstva včetně osob odpírajících vojenskou službu. V armádě je běžně užíváno mučení [13] a rodiny dezertérů jsou vystaveny tvrdým postihům. Přehnaná sekuritizace samotné existence státu je pouze krytím pro jeho udržení u moci. Nastává paradoxní situace, kdy vláda je jak referenčním objektem, tak oficiálním aktérem sekuritizace.

Ve zbrojní politice Eritreje bylo po konci války možno pozorovat výrazný příklon k Rusku a zároveň vazbu na země Blízkého východu, Pákistán a Čínu. Především však role Ruska je klíčová a podrobněji je rozepsána v další kapitole.

Eritrea obecně nemá prostředky k tomu, aby dlouhodobě čelila etiopské převaze. Ta se nejspíše dřív nebo později projeví. Vzhledem k vysokým výdajům na zbrojení, které dosahovaly v posledním zjistitelném roce 2004 17,7 % HDP, v absolutních číslech 185 miliónů USD [1], nemá Eritrea dost prostředků na obnovu země a zároveň absolutní výše výdajů nedosahuje těch etiopských. Problémem jsou i obrovské stavy armády vzhledem k počtu obyvatel. Většina prostředků je spolykána mandatorními výdaji na úkor akvizice. Obdobně jako Etiopie, i Eritrea figurovala v letech 1996-2005 na předních místech žebříčku dovozců zbraní v Africe (třetí/čtvrté místo s podílem 10 % na dovozu v subsaharské Africe), nicméně v současné době jsou dovozy kvůli embargu zanedbatelné [28].

Snaha čelit etiopské převaze vyzbrojováním islamistických milic v Somálsku či podpora některých skupin v Súdánu nakonec Eritreji vynesla uvalení embarga OSN na dovoz zbraní v roce 2009. Je pravděpodobné, že dovozy zbraní se sice nezastaví, ale jejich získávání bude ještě složitější. Představu, jakými kanály se do země mohou zbraně dostávat, podává strategické partnerství a celá řada dohod mezi Eritreou a Jemenem [29] - kam mimo jiné v období 2007-2009 (a prozatím nepotvrzeně i v dalších letech) vyvážela zbraně i Česká republika [25].

3 Vyzbrojování po roce 2000 a role zahraničních vývozců zbraní

Důvody masivní ruské podpory Etiopie nebyly zpočátku zcela jasné. Převažovaly tendence považovat za nejpravděpodobnější příčinu ruské účasti soupeření s Ukrajinou, stojící na straně Eritreje. Postupem času se však ukrajinský přínos ukázal být mnohem méně významným, stejně jako podíl jiných států (USA, Pákistán atd.), zatímco úloha Ruska samotného se ukázala jako rozhodující. Pro následující zkoumání je ale důležité zdůraznit, že Rusko s největší pravděpodobností nesledovalo svým přístupem žádné konkrétnější politické cíle a vývoz zbraní do Etiopie a Eritreje měl pro ně především význam hospodářský. Svědčí pro to především ochota vyvážet zbraně současně také do Eritreje, stejně jako neochota včas zabránit eskalaci konfliktu a nakonec stažení ruských instruktorů po uzavření příměří.

Obrázek č. 2 Eritrejský SU-27UB pří záletu v Rusku v roce 2003 (Pramen: [15])

Zisky z exportu zbraní však nebyly hlavním přínosem - všechny stroje (ať MiG-29 nebo Su-27) pocházely ze zásob ruského letectva a jejich dodávky byly téměř bez vlivu na situaci ve zbrojním průmyslu. Navíc z finančního hlediska se žádný z kontraktů nedal srovnat s vývozem zbraní do Číny či Indie. Avšak tyto trhy jsou především v oblasti stíhacích letounů již nasyceny a postupně budou pokryty domácí licenční výrobou ruských typů (Su-27SK, Su-30MKI). Hrozící saturaci trhu a ztrátě odbytišť bylo třeba čelit včasným nalezením nových zákazníků - vzhledem k vysoké konkurenci na trhu mohla nabídka letounu (a dalších zbraní), jehož kvality byly ověřeny v bojových podmínkách, znamenat rozhodující moment. Tento závěr potvrzuje pokračující obliba letounů řady Su-27 v Africe, které si nejnověji zvolila donedávna poměrně nevýznamná Uganda (8 kusů Su-30MK2) [27].

Po konci etiopsko-eritrejské války v květnu 2000 ruský zájem o oblast neopadl. Změnil se však přístup a především vzrostl vývoz zbraní do Eritreje. Po návštěvě eritrejského ministra zahraničí v Moskvě 13. dubna 2005 obě strany proklamovaly nutnost navýšení ruského zbrojního exportu [8]. V zásadě však došlo jen k oficiálnímu potvrzení dávno známého faktu. První dohoda o vojensko-technické spolupráci mezi Ruskou federací a Eritreou byla podepsána už v roce 1995. V roce 1996 Rusko podle některých údajů vyvezlo celkem čtyři vrtulníky Mi-24 a čtyři Mi-17. Mnohem větší význam mělo již zmiňované povolení k vývozu MiG-29. Údaje o skutečných počtech se liší, nicméně v létě 1998 Eritrea získala 5 (možná až 8) letounů MiG-29 (verze B nebo SE) [8, 4]. Spolu s nimi byly dodány dva MiG-29UB - každý v ceně 25 milionů USD. Stroje pocházely, stejně jako v případě etiopských Su-27, ze zásob ruského letectva. Po dočasném přerušení způsobeném válkou a uvalením embarga, jež vypršelo v květnu 2001, byly kontakty mezi Ruskem a Eritreou obnoveny. Další čtyři MiG-29 (verze B a SE - přímo od výrobce) následovaly v letech 2002 a 2003. Další dva kusy verze SE dorazily v období 2004 a 2005 spolu s modernizací dvou stávajících strojů MiG-29 na verzi SMT. Cena za dva nové stroje a za modernizaci dvou starších dosáhla 71 milionů. USD [18]. Jako reakce na úspěchy etiopských Su-27 zavedla také Eritrea tento typ do výzbroje v roce 2003. Podle neověřených údajů má v současné době šest až deset Su-27 (všechny verze SK kromě dvou ve verzi UB) [15]. Některé zdroje spekulují o jejich původu z Ukrajiny [17].

Cílem eritrejských nákupů na Ukrajině byla pravděpodobně snaha o zajištění dodávek výzbroje i v případě opětovného příklonu Ruska k Etiopii (tzn. v případě vypuknutí nového konfliktu).

Úspěchy Su-27 v boji a jejich pořízení Eritreou byly impulsem k dalšímu nákupu těchto strojů i Etiopií. Po první dodávce osmi strojů v roce 1998 následovalo sedm dalších (5× SK, 2× UB) [18] v letech 2003 a 2004 - všechny z rezervy ruského letectva v hodnotě přibližně 100 milionů USD [8]. Nákup dalších tří strojů z Ukrajiny je sporný [15].

Rozsáhlé vývozy techniky do obou zemí značně zvýšily vliv Ruska v regionu, a zároveň vypovídají o způsobu, jakým Moskva v dnešní době tento vliv realizuje. Jestliže v dobách SSSR byly dodávky zbraní a hospodářská pomoc způsobem, jak zajistit politický vliv, pak dnes je ruský přístup opačný. Politický vliv je prostředkem k zajištění odbytu výrobků ruského zbrojního průmyslu a zahraničněpolitická situace zemí jako Etiopie a Eritrea je Ruskem ovlivňována především s ohledem na vlastní ekonomické zájmy. Velmi snadno lze změnu ruského přístupu ilustrovat na postoji SSSR k Etiopii a Somálsku v průběhu Ogadenské války v letech 1977-1978. Tehdy byl SSSR postaven před dilema, kterou z obou do té doby spřátelených zemí podporovat i nadále. Příklonem k Etiopii ztratil SSSR vliv v Somálsku na úkor USA. Poválečná situace v Eritreji a Etiopii byla zcela odlišná. Rusko se svým přístupem snažilo posílit vliv v Eritreji, a zároveň jej udržet v Etiopii. Tím bylo přímo zainteresováno na udržení regionu mimo konflikt. Nejednalo se ale o snahu dosáhnout trvalý mír či vyřešit latentní konflikt - spíše dosáhnout rovnováhu sil mezi oběma znepřátelenými státy. Nové vypuknutí války by znamenalo obnovení embarga na vývoz zbraní do obou zemí - což by poškodilo především Rusko(5). Zároveň hrozilo, že budou ohroženy i dodávky zbraní po skončení konfliktu a zrušení embarga, a to v několika případech.

Ekonomické vyčerpání znepřátelených stran. Nákupy zbraní by sice pokračovaly, vzhledem k nedostatečným prostředkům by však nedosahovaly výše mírových nákupů.
Konečné vyřešení konfliktu, případně definitivní porážka jedné ze stran. Jestliže tedy v situaci těsně po roce 2000 považovala jedna země druhou za zásadní existenční hrozbu, pak pocit ohrožení legitimizoval vydávání prostředků na obranu. V případě ztráty pocitu ohrožení - tzn. v případě definitivního vyřešení konfliktu - by prostředky na obranu patrně přestaly být vydávány.

Ruský souhlas s uvalením zbrojního embarga na Eritreu v roce 2009 pak nápadně souvisí s bodem č. 2, tzn. s propadem nákupů ruské techniky a orientací Eritreje na jiné aktéry (Čína). Teprve v této chvíli souhlasila Moskva s embargem, přestože podpora islamistů v Somálsku byla dávno známým faktem. Ruské aktivity ve vyzbrojování zemí v oblasti Afrického rohu slouží jako ukázkový případ způsobu, jak dalece může vývozce zbraní svým přístupem k vyzbrojování jiných států ovlivňovat stabilitu celého regionu.

Závěr

Když v roce 1998 vypukly první pohraniční šarvátky mezi Etiopií a Eritreou, nevěnoval jim téměř nikdo pozornost. Za další rok se však občasné srážky změnily v regulérní válku. Minimální odhady ztrát na obou stranách se pohybují okolo 50 000 mrtvých a zraněných [6]. Oficiální údaje z eritrejské strany hovořící o 19 000 padlých je třeba brát jako podhodnocené. Důsledek tak vysokého počtu obětí je nutno hledat v mnoha faktorech. Především je to důsledkem kombinace zastaralé taktiky s moderní technikou a špatným lékařským zajištěním.

Budování vzdušných sil obou států provázely mnohé těžkosti spojené s nedostatky jak materiálními, tak personálními, především na straně Etiopie. Vzhledem k finanční náročnosti budování vzdušných sil, jakož i udržování provozuschopnosti představovaly výdaje na tyto účely podstatnou část nákladů na zbrojení. Z důležitosti úlohy, jakou sehrálo etiopské letectvo při obchvatu eritrejských pozic okolo Badme, je možno považovat tyto prostředky za dobře vynaložené, čemuž odpovídají i rozsáhlé poválečné nákupy letecké techniky. V případě Eritreje je zhodnocení situace obtížnější - vysoká cena zakoupeného leteckého materiálu byla výrazně ovlivněna zájmy prodávajících (především Ruska) v Etiopii. V případě nákupů na Ukrajině a jinde (spekulace o Moldávii atd. viz výše) zase sehrály roli omezené možnosti těchto zemí. Celkově však efektivita nákupů ani nasazení nebyla tak vysoká jako na etiopské straně.

Charakteristickým jevem vzdušných bojů na obou stranách jsou pak poměrně velké ztráty nasazených strojů. V soubojích nejmodernější techniky však etiopské Su-27 suverénně překonaly MiG-29, z nichž bylo 5 sestřeleno a jeden havaroval po přistání [15]. Většina ztrát na etiopské straně byla naopak způsobena eritrejskou protivzdušnou obranou, ovšem i letouny MiG-29 si připsaly několik (udávají se čtyři) sestřely strojů MiG-21MF/bis [23].
Významnou roli v průběhu konfliktu sehrálo Rusko. Jeho účast na vyzbrojování obou států je signifikantní a lze namítnout, že bez přímé účasti ruských specialistů by se kvality takto dodané výzbroje nemohly plně projevit. Tento problém je pak charakteristický pro většinu afrických zemí - materiál lze nakoupit, ale pokud země nedisponuje vlastními specialisty k jeho provozu, pak jsou vysoké prostředky na jeho pořízení zcela vyplýtvány. Mezery afrických států tak neleží v oblasti nedostatečného materiálního vybavení - neboť toto může být poměrně rychle obstaráno - ale v nedostatečném vzdělání a výcviku personálu.

Literatura

[1] Background Note: Eritrea [online]. Washington D. C. (USA): U.S. State Department/Bureau of African Affairs, 2012 [cit. 2012-03-14]. Dostupné z: <http://www.state.gov/r/pa/ei/bgn/2854.htm >

[2] BERHANE, Daniel. Ethiopia Air Force orders UAVs and aeronautic technologies [online]. Adiss Ababa (Etiopie): Danielberhane's Blog, 2011 [cit. 2012-03-14]. Dostupné z: <http://danielberhane.wordpress.com/2011/04/12/ethiopian-air-force-orders-unmanned-air-vehicles-uav-aeronautic-technologies/>

[3] BERHANE, Daniel. Military expenditure at a historic low [online]. Adiss Ababa (Etiopie): Danielberhane's Blog, 2010 [cit. 2012-03-14]. Dostupné z: <http://danielberhane.wordpress.com/2010/11/28/military-expenditure-at-a-historic-low-ethiopia/>

[4] COOPER, Tom. Ethiopian Eritrean War, 1998 - 2000 [online]. ACIG Journal, 2008 [cit. 2012-03-14]. Dostupné z: <http://www.acig.info/CMS/index.php?option=com_content&task=view&id=138&Itemid=47>

[5] EICHLER, Jan. Mezinárodní bezpečnost na počátku 21. století, Praha: Ministerstvo obrany České republiky - AVIS, 1996. 304 s. ISBN 80-7278-326-2.

[6] Eritrea/Ethiopia Trench War that buried a dream [online]. New Internationalist, 2000 [cit. 2012-03-14]. Dostupné z: <http://findarticles.com/p/articles/mi_m0JQP/is_320/ai_30166879/>

[7] Eritrea and Ethiopia; Backing the favourite [online]. Asmara (Eritrea) : The Economist, 2005 [cit. 2012-03-14]. Dostupné z: <http://www.economist.com/node/5099125?fsrc=rss>

[8] Eritrea is preparing for a new war [online]. Seattle (USA): Ethiomedia.com, 2005 [cit. 2012-03-14]. Dostupné z: <http://www.ethiomedia.com/newpress/prepackaged_war.html>

[9] ENGELBRECHT, Leon. Ethiopian defence spending irrational [online]. Johannesburg (Republic of South Africa): DefenceWeb, 2005 [cit. 2012-03-14]. Dostupné z: <http://www.defenceweb.co.za/index.php?option=com_content&view=article&id=1405&catid=58:Previously%20published%20articles%20&Itemid=140>

[10] Ethiopian Air Force EtAF - discussion [online]. Palo Alto (USA): Topix-Ethiopia, 2010 [cit. 2012-03-14]. Dostupné z: <http://www.topix.com/forum/world/ethiopia/TG461MPFG4FP7N8OS>

[11] Ethiopia and Eritrea; Trench warfare[online]. Adiss Ababa (Etiopie) : The Economist, 1999 [cit. 2012-03-14]. Dostupné z: <http://www.economist.com/node/319357>

[12] Ethiopia loses her last MiG-21 pilot to exile [online]. Seattle (USA): Ethiomedia.com, 2007 [cit. 2012-03-14]. Dostupné z: <http://www.ethiomedia.com/articles/fighter_pilot_yonas_belay.html>

[13] Freedom in the World 2011-Eritrea [online]. Washington D. C. (USA): FreedomHouse, 2011 [cit. 2012-03-14]. Dostupné z: <http://www.freedomhouse.org/report/freedom-world/2011/eritrea>

[14] GARAMONE, Jim. U.S. Units Help Ethiopians Build Capacity [online]. Camp Hurso (Ethiopia): American Forces Press Service, 2006 [cit. 2012-03-14]. Dostupné z: <http://www.defense.gov/news/newsarticle.aspx?id=15385>

[15] HILLEBRAND, Niels. Su-27 Flanker Operators List [online]. Milavia.com, 2011 [cit. 2012-03-14]. Dostupné z: <http://www.milavia.net/aircraft/su-27/su-27_operators.htm>

[16] Reaper UAVs hunt terrorists from base in Ethiopia [online]. Vienna/Washington D. C. (USA): DefenceSystems, 2011 [cit. 2012-03-14]. Dostupné z: <http://defensesystems.com/articles/2011/10/28/agg-air-force-uav-base-ethiopia.aspx?admgarea=DS>

[17] Russia bolsters arms sales [online]. Seattle (USA): Ethiomedia.com, 2003 [cit. 2012-03-14]. Dostupné z: < http://www.ethiomedia.com/press/russia_arms_sales.html>

[18] Russia faces tough Chinese competition in the African arms market: reports [online]. Johannesburg (Republic of South Africa): DefenceWeb, 2008 [cit. 2012-03-14]. Dostupné z: <http://www.defenceweb.co.za/index.php?option=com_content&task=view&id=513&Itemid=234>

[19] Russian mercenaries flying for Ethiopia [online]. Washington D. C. (USA): WorldNetDaily, 2000 [cit. 2012-03-14]. Dostupné z: < http://www.wnd.com/2000/07/7158>

[20] SALHANI, Claude. War Looms In The Horn Of Africa [online]. Paříž (Francie): AFP, 2006 [cit. 2012-03-14]. Dostupné z: <http://www.terradaily.com/reports/War_Looms_In_The_Horn_Of_Africa_999.html>

[21] Securing Britain in an Age of Uncertainty: The Strategic Defence and Security Review [online]. Londýn (Spojené království): HM Government, 2010 [cit. 2012-03-14]. Dostupné z: <www.direct.gov.uk/sdsr>

[22] Spit and Slug[online]. Londýn (Spojené království): The Economist, 1998 [cit. 2012-03-14]. Dostupné z: <http://www.economist.com/node/165407>

[23] ŠAFAŘÍ, Jan, Josef. Air-to-Air Victories Eritrea, Ethiopian-Eritrea Conflict 1999-2000 [online]. Air Aces, 2010 [cit. 2012-03-14]. Dostupné z: <http://aces.safarikovi.org/victories/eritrea-1999-2000.html>

[24] ŠAFAŘÍ, Jan, Josef. Air-to-Air Victories Ethiopia, Ethiopian-Eritrea Conflict 1999-2000 [online]. Air Aces, 2010 [cit. 2012-03-14]. Dostupné z: <http://aces.safarikovi.org/victories/ethiopia-1999-2000.html>

[25] Tracing the Middle East weapons flow [online]. Dauhá (Katar): Aljazeera, 2011 [cit. 2012-03-14]. Dostupné z: <http://www.aljazeera.com/indepth/features/2011/10/20111019152444131301.html>

[26] The Federal Democratic Republic of Ethiopia Foreign Affairs and National Security Policy and Strategy [online]. Addis Abeba (Etiopie): Ministry of Foreign Affairs of Ethiopia, 2004 [cit. 2012-03-14]. Dostupné z: <http://www.mfa.gov.et/Foreign_Policy_And_Relation/Basic_Principles_Foundation.php>

[27] Uganda receives more Su-30s [online]. Johannesburg (Republic of South Africa): DefenceWeb, 2011 [cit. 2012-03-14]. Dostupné z: <http://www.defenceweb.co.za/index.php?option=com_content&view=article&id=20271:uganda-receives-more-su-30s&catid=35:Aerospace&Itemid=107>

[28] WEZEMAN, Pieter, D., WEZEMAN, Siemon, T., BÉRAUD-SUDREAU, Lucie. Arms Flows to Sub-Saharan Africa. Stocholm: SIPRI, 2011. 49 s. ISBN 978-91-85114-69-6.

[29] Yemen, Eritrea summit boosting joint cooperation [online]. Londýn (Spojené království): Global Arab Network, 2010 [cit. 2012-03-14]. Dostupné z: <http://www.english.globalarabnetwork.com/201010297865/Yemen-Politics/yemen-eritrea-summit-boosting-joint-cooperation.html>

[30] ???????, ??????. ????? ? ??????? ?? ??????????? ???? [online]. ?????? ????, 2004 [cit. 2012-03-14]. Dostupné z: <http://www.airwar.ru/history/locwar/africa/eritrea/eritrea.html>.

(1) Z Afriky se obecně vyčleňují severní státy v pásu od Egypta po Maroko. Pro potřeby této práce bude pominuta i JAR, která však jinak zahrnována je (zpět)
(2) Taková úprava transportního letounu není ojedinělá. V počátečních fázích občanské války v Jugoslávii používaly podobným způsobem chorvatské síly dokonce letouny An-2 (zpět)
(3) Nicméně klíčový region okolo Badme byl hraniční komisí přiřčen Eritreji, což popřelo obrovské etiopské úsilí vynaložené k jeho dobytí (zpět)
(4) Například v roce 2005 Etiopie vydávala na obranu 3,4 % HDP, což v absolutních číslech činilo přibližně 300 milionů USD - pro srovnání asi tolik jako Lotyšsko a Estonsko dohromady [9]. V roce 2009 už vydávala pouze 1,42 % HDP. Na rok 2012 se očekává nové zvýšení, kvůli obnovenému napětí na hranicích s Eritreou [3] (zpět)
(5) Zbrojní export USA do Etiopie činil v roce 2004 maximálně několika milionů USD. Nejvýznamnějším příspěvkem k vyzbrojování ETAF bylo poskytnutí tří C-130 Herkules v hodnotě 11 milionů USD zdarma; náklady na modernizaci hradila Etiopie. Tento obchod však proběhl už v roce 1999 [4] (zpět)