Taktický bojový letoun Eurofighter Typhoon

Ing. Zdeněk Zeithaml, odbor doktrín Vyškov

ÚVOD

Eurofighter Typhoon je evropský dvoumotorový víceúčelový letoun 4,5 generace s delta křídlem a kachními plochami, který poprvé vzlétl 27. března 1994. Je určen pro roli stíhacího a zároveň úderného letounu (tzv. výměnná role - Swing Role). Počátky vývoje sahají až do druhé poloviny 70. let. Konstrukce byla vyvíjena primárně s cílem dosáhnout co nejlepších aerodynamických vlastností a až sekundárně s ohledem na neviditelnost (stealth). Je třeba vyzdvihnout schopnost letět stabilní nadzvukovou rychlostí bez použití přídavného spalování (tzv. supercruise), vysokou stoupavost (315 m/s) nebo třeba i to, že se ho již podařilo vyexportovat do šesti zemí.


Ilustrační foto


Ilustrační foto

1 Charakteristika základních parametrů letounu

Technické údaje


Ilustrační foto


Ilustrační foto

Výkony

Výzbroj

2 Vývoj a výroba
V roce 1983 podepsala britská vláda kontrakt se společností BAE na vývoj a výrobu dvou technologických letounů tzv. demonstrátorů (EAP - Experimental Aircraft Programme). Do programu vložily finanční prostředky i vlády Německa a Itálie. K výrobě byla použita celá zadní část trupu z úderného letounu Tornádo, včetně motorů RB.199. Na technologických letounech byla ověřována aerodynamická koncepce a nová technologie pro výrobu prototypů a sériových letounů. Technologický letoun poprvé vzlétl 8. srpna 1986 a ihned překvapil svými vynikajícími letovými vlastnostmi.

Konstrukce technologického letounu a později sériového letounu je tvořena přibližně 50 % uhlíkových kompozitů a samotný povrch letounu je tvořen kompozity z více jak 70 %, čímž došlo ke snížení hmotnosti o 30 % v porovnání s rozměrově srovnatelným letounem. Technologický letoun byl osazen motory RB.199 z letounu Tornádo. Pro Eurofighter byl vyvinut nový motor EJ200, který konstrukčně vychází z RB.199. Motor EJ200 disponuje, při stejných rozměrech a o něco nižší hmotnosti, o 50 % vyšším tahem. Plánovaná životnost motoru je 6 000 provozních hodin, což představuje 30 let provozu.

Eurofighter Typhoon je navržen a postaven konsorciem společností Alenia Aeronautica, BAE Systems a EADS, pracujícím jako holding Eurofighter GmbH (založeno v roce 1986). Projekt byl a je řízen NATO Eurofighter and Tornado Management Agency, která je hlavním zákazníkem.


Ilustrační foto


Ilustrační foto

Eurofighter GmbH v roce 1988 obdržel formální zakázku na výrobu sedmi prototypů, které postupně vzlétly v letech 1994 až 1997. První sériový Eurofighter, který dostal oficiální jméno Typhoon (Tajfun) byl zalétán v německém Machingu 13. února 2003 a do konce února 2003 vzlétly sériové letouny na všech letištích dalších tří spolupracujících států. V současné době je naplánovaná výroba 559 kusů Eurofighter Typhoon, z toho 96 pro Itálii, 143 pro Německo, 160 pro Velkou Británii, 73 pro Španělsko, 72 pro Saúdskou Arábii a 15 pro Rakousko. Cena jednoho letounu byla zkalkulována na 90 milionů EURO, což je asi 2,2 miliardy Kč.

Sériová výroba Eurofighteru právě probíhá a letadla jsou pořizována v rámci tří samostatných smluv. Letoun je ve službě u Royal Air Force, německé Luftwaffe, italského letectva, Španělska a Rakouska. Saúdská Arábie podepsala kontrakt v hodnotě 4,43 miliardy liber (cca 6,4 miliardy euro, 9,5 miliardy USD) na 72 letounů.

3 Konstrukce

Letoun je řešen jako jednomístný dvoumotorový dolnoplošník s delta křídlem, kachními plochami a jednou svislou ocasní plochou. Kachní plochy mimo jiné snižují přistávací a vzletovou rychlost a zároveň zvyšují obratnost. Trup je pokrytý speciálním nátěrem, který pohlcuje radarové paprsky. Digitální čtyřkanálový systém řízení fly-by-wire je typu ,,carefree". Ten pilota ,,kontroluje" a brání mu v překročení povolené letové obálky. Navigační systém je jak inerciální, tak GPS. Za kokpitem se nachází aerodynamická brzda. Podvozek je klasický tříbodový, přední podvozková noha se zatahuje směrem vzad.

4 Vybavení letounu

4.1 Kabina

Kabina je kryta nahoru odklopným jednodílným překrytem a vybavena vystřelovacím sedadlem Martin-Baker Mk.16A s parametry 0-0 (katapultáž možná na zemi po zastavení).

Palubní deska se skládá ze tří barevných velkoplošných víceúčelových obrazovek, které lze ovládat i pomocí hlasových příkazů, tzv. hlasovými vstupy (DVI - Direct Voice Input). Nad těmito obrazovkami se nachází širokoúhlý průhledový displej. Na krajních obrazovkách si může pilot nechat zobrazovat letové parametry, stav systémů letounů a stav a volbu výzbroje, přičemž oba displeje jsou záměnné. Střední obrazovka slouží pro zobrazování pozemní taktické situace na pohyblivé mapě. Taktické údaje si pilot podle charakteru letu programuje před letem při plánování mise, dále však mohou být doplňovány během letu z palubních senzorů, z jiného letounu jeho skupiny nebo ze speciálních průzkumných letounů a nebo mohou být údaje zasílány a zobrazovány ze země.

Všechny ovládací prvky vybavení a výzbroje jsou umístěny na řídící páce a zdvojené páce ovládání motorů.

4.2 Senzory

Nejdůležitějším senzorem na palubě je multifunkční pulzně-doplerovský radar CAPTOR (ECR-90) umístěný ve špičce letounu. Umožňuje detekovat a útočit na vzdušné cíle za hranicí viditelnosti (BVR- Beyond Visual Range) a také provádět údery na několik pozemních cílů současně. V režimu práce proti pozemním a námořním cílům má 11 módů pro vyhledávání a sledování cílů, a to i pohyblivých, a pro mapováni terénu včetně možnosti vyhýbání se pozemním překážkám. V režimu práce proti vzdušným cílům má celkem šest módů pro vyhledávání, sledování a vedení palby až na 6 cílů současně. Je vysoce odolný proti rušení a má velmi dobrou rozlišovací schopnost při působení proti vzdušným cílům na pozadí země. Informace z radaru jsou doplňovány informacemi z elektrooptického systému PIRATE (Passive Infra-Red Airborne Tracking Equipment), který umožňuje práci v režimu vyhledávání vzdušných cílů (IRST - Infra-Red Search and Track) nebo zobrazování pozemních cílů a terénu (FLIR - Forward Looking Infra-Red Radar) v infračerveném pásmu. Dosah systému je až 150 km a v režimu optické identifikace (dalekohledu) až 40 km.

4.3 Ochrana
Na letounu je zabudován jeden z nejmodernějších systémů vlastní ochrany DASS (Defensive Aids Sub-System). Systém automaticky vyhledává, sleduje a vyhodnocuje ozáření od všech druhů radiolokátorů, ozáření laserem a přibližování se pasivně naváděných raket. Palubní rušič je umístěn ve vřetenu na konci levého křídla a vřeteno na pravém křídle obsahuje dva tzv. vlečné klamné cíle (instalováno poprvé v historii). Tyto cíle jsou vypouštěny na kevlarovém laně za letoun do dálky 100 m a slouží k imitaci všech druhů radiolokačních a infračervených cílů. Na křídlech jsou dále rozmístěny výmetnice klamných protiradiolokačních a infračervených nábojů.

5 Výzbroj letounu

Jak už bylo zmíněno, letoun má pevně zabudovaný palubní kanon Mauser BK27 ráže 27 mm (150 nábojů) a může nést podvěšenou výzbroj na celkem 13 závěsnících (4× pod každým křídlem a 5× pod trupem).

Pro boj se vzdušnými cíli na střední vzdálenost do vzdáleností okolo 50 km je možno použít americkou AIM-120C AMRAAM. Čtyři rakety je možno nést v polozapuštěných závěsnících pod trupem, další dvě je možné zavěsit pod křídla (dokončuje se vývoj evropské rakety velkého dosahu Meteor, poháněné náporovým motorem, a rakety ERAAM zdokonalené verze AMRAAM).

Pro boj se vzdušnými cíli na malé vzdálenosti jsou k dispozici dvě osvědčené AIM-9L Sidewinder nebo nové ASRAM nebo IRIS-T.

Proti pozemním cílům je možno použít celou škálu jak obyčejných pum, tak i laserem naváděné pumy řady PAVEWAY II až IV, kontejnerové pumy BL-755, křižující střely STORM SHADOW o dosahu až 240 km nebo protipancéřové BRIMSTONE a DWS 37 (3 pod každým křídlem, 1 pod trupem). Pouzdra s  avionikou (např. laserový značkovač) mohou být instalována pod každým křídlem..

Proti cílům vyzařujícím elektromagnetickou energii jsou určeny střely ALARM, případně americké HARM.

Proti námořním cílům může být letoun vyzbrojen až 6 střelami PENGUIN nebo americkými HARPOON.

V budoucnosti se počítá i vybavení Eurofighteru průzkumným podvěsným kontejnerem.

Letoun může nést až tři přídavné nádrže. Celková zásoba paliva se třemi přídavnými nádržemi může dosahovat více než 7 000 litrů, samozřejmostí je na pravé straně přídě umístěný výsuvný tankovací nástavec pro doplňování paliva za letu.


Ilustrační foto


Ilustrační foto

6 Použití letounu

Jak už bylo úvodem řečeno, bojový stíhací letoun Eurofighter byl od počátku konstruován hlavně na přání Velké Británie jako letoun s výměnnou rolí (Swing Role), což znamená, že letoun je plnohodnotně schopen na rozdíl od běžného víceúčelového letounu během jednoho letu plnit více taktických úloh. Víceúčelový letoun může taktéž plnit více taktických úloh, ne však v jednom letu. Musí být pro změnu taktické role přezbrojen na zemi. Eurofighter je schopen během jednoho letu plnit dokonce až tři taktické úlohy. Úlohu stíhacího letounu pro vybojování vzdušně nadvlády, letounu pro potlačení nepřátelské protivzdušné obrany a úlohu úderného letounu proti pozemním cílům. Pro splnění těchto tří úloh v jednom letu je letoun vyzbrojen čtyřmi střelami AIM-120C AMRAAM, dvěma AIM-9L Sidewinder, dvěma protiradiolokačními ALARM, čtyřmi laserem naváděnými pumami a jednou přídavnou nádrží umístěnou pod trupem. Taktický dolet s těmito podvěsy je až do vzdálenosti 1 400 km. Velká efektivita takovéhoto taktického využití vede ke snížení potřebného počtu letounů nutného pro splnění úkolů jedné mise. Např. při úderu na pozemní cíl s dvěma záměrnými body v podmínkách odolné protivzdušně obrany protivníka je nutno plánovat až čtyři víceúčelové letouny, Eurofighter je schopen splnit tento úkol sám.

O letoun, vzhledem k jeho kvalitě, i přes vysokou pořizovací cenu projevila zájem celá řada zemí. Řecko a Saúdská Arábie už o nákupu rozhodly, dále projevují zájem Turecko, Indie, Dánsko, Nizozemí a Pákistán.

7 Bojové nasazení

Libye - operace Úsvit odyssey (2011): Eurofighter Typhoon nasadila poprvé do boje britská RAF, a to v počtu 10 kusů. Eurofightery dohlížely na dodržování bezletové zóny, která byla vyhlášena nad Libyí. Letouny startovaly z letecké základny Gioia del Colle na jihu Itálie.

ZÁVĚR

Článek prezentuje množství informací o jednom z nejmodernějších letounů vyráběných v Evropě - letounu Eurofighter Typhoon. V textu jsou uvedeny přednosti, výkony a taktéž problémy s vývojem a výrobou letounu, které celý projekt provázely, dále charakteristika vybraných systémů letounu a poznatky z bojového nasazení.

Směr vývoje Eurofighteru se neubíral cestou neviditelnosti, ale spíše možnostmi širokého použití při skvělých výkonech, výzbroji a dokonalé ochraně před napadením vlastního letounu. Eurofighter Typhoon je letoun, který svými manévrovacími a výkonnostními parametry a charakteristikami si nijak nezadá s podobnými letouny, jako jsou francouzský Dassault Rafale, americký F-22 Raptor, F-35 Lightning II a nejmodernější ruský Su-35. Jeho nesporné kvality a výkony však může ověřit a ukázat jenom jeho příští nasazení ve vzdušných operacích.

Literatura:
1. Wikipedia, The Free Encyclopedia. Internetová otevřená encyklopedie. Eurofighter Typhoon. [online]. c2011, [cit. 2011-09-13]. Dostupné z <http://en.wikipedia.org/wiki/Eurofighter_Typhoon>.
2. Airbase.cz. Eurofighter Typhoon. [online]. c2011, [cit. 2011-09-13].  Dostupné z <http://www.airbase.cz/vojenske-stihaci-letouny/eurofighter-typhoon>.
3. Internet Mach3. Eurofighter Typhoon. [online]. c2011, [cit. 2011-09-13].  Dostupné z <http://www.steel-eagles.co.uk/Directory/Eurofighter_Typhoon.htm>.
4. On-line časopis Le Cigare & Vin style. Eurofighter Typhoon. [online]. c2011, [cit. 2011-09-13].  Dostupné z < http://www.cvmag.cz/clanek/35/eurofighter-typhoon>.


Close