Zkušenosti z použití dělostřelectva v soudobých operacích

Ing. Karel KUDLIČKA, odbor doktrín Vyškov

Úvod

Dělostřelectvo a minomety v soudobých mírových operacích zůstávají nadále hlavním prostředkem palebné podpory v boji v zastavěném prostoru. Nepřímé palby však nemají pro plnění některých úkolů palebné podpory vševojskových jednotek požadovanou přesnost. Účinnost hlavňového dělostřelectva zvyšuje použití přesné munice a nastavení časovače, například proti nepříteli v otevřeném prostoru a na střechách domů. ,,Při použití bezkontaktního (rádiového) zapalovače je třeba brát v úvahu, že při průletu v těsné blízkosti budov, stožárů a jiných podobných konstrukcí může dojít k předčasnému výbuchu granátu."[1]

Minomety vyžadují zvláštní pozornost při plánování, zejména pokud se týče mobility, bezpečnosti, zásobování municí a budování palebných stanovišť. Elektronické rušení a stavby negativně ovlivňují spojení a zamíření. Nejefektivnějšího použití minometů se dosahuje v prostoru, kde mohou plně využít možnosti vést střelbu horní skupinou úhlů k ničení nepřítele umístěného za budovami.
Pokud doprovodné škody na majetku a ztráty na životech nejsou velkým problémem, může dělostřelectvo plně využit svou letální sílu ještě před vstupem do zastavěného prostoru.

1. Zkušenosti z použití dělostřelectva v zastavěném prostoru

Zkušenosti z použití dělostřelectva v zastavěném prostoru jsou čerpány z poznatků získaných v bitvě o Fallúdžu. Účastnilo se jí na 10 000 vojáků. Jednotky námořní pěchoty a irácké jednotky útočily jižním směrem, část jednotek útočila z opačného směru. Činnost vojskového letectva, dělostřelectva včetně minometů a bezpilotních vzdušných prostředků musela být sladěna, aby se předešlo palbě do vlastních řad a aby při vysoké účinnosti palby byly minimalizovány doprovodné škody a ztráty na nekombatantech. Boj v hustě zastavěném prostoru navíc probíhal ve složitých povětrnostních podmínkách za husté mlhy.

Fallúdža (foto: www.military.com/pics/FallujahOverhead2.jpg)

Plán palebné podpory v boji o Fallúdžu zahrnoval nasazení bitevních letounů blízké vzdušné podpory námořní pěchoty, pozemních sil, letectva a námořnictva, dále vrtulníků námořní pěchoty a pozemních sil (jak bojových vrtulníků, tak vrtulníků určených pro MEDEVAC), dále tažené houfnice M 198 ráže 155 mm, samohybné houfnice ráže 155 mm Paladin a minomety ráže 60 mm a 81 mm. Kromě toho byla zabezpečena dekonflikce bojiště k zajištění co nejrychlejšího a nejefektivnějšího použití systémů palebné podpory.

Během 12 dnů bitvy bylo vypáleno více než 6 000 dělostřeleckých nábojů. Neprováděla se ale žádná dělostřelecká příprava, rušivé palby nebo zabraňovací palby. Každý výstřel byl reakcí na konkrétní nepřátelskou akci a byl řízen pozorovatelem, jen v některých případech bezpilotním prostředkem. Pomocí bezpilotních prostředků byly získány souřadnice nepřátelských postavení, což umožnilo vedení přesné palby a dosažení nižších doprovodných škod.

Předsunutí pozorovatelé. Při vedení nepřímých paleb měli rozhodující úlohu předsunutí pozorovatelé (Forward Observers - FO). Minimalizace ztrát na civilistech a škodách na majetku vyžadovala, aby palba byla vedena na konkrétní cíle, většinou po jednotlivých výstřelech, a aby byla pozorovaná. Předsunutí pozorovatelé měli stejné snímky s očíslovanými budovami jako piloti a příslušníci bojového operačního střediska.

Proto byly i první výstřely velmi přesné. Cíle byly často zasaženy první salvou, i když se nepoužívala munice s přesným koncovým navedením. Pokud se někdy nepodařilo zasáhnout cíl první ranou, pak po opravě byl cíl zasažen.

O kvalitě dělostřelecké podpory svědčí skutečnost, že pozemní jednotky se nebály vyžadovat dělostřeleckou podporu (ráže 155 mm) již na vzdálenost od 150 m od předního okraje. ,,Minomety 81 mm byly schopny vést palbu až 100 m a minomety 60 mm až 50 m od předního okraje."[2]
Velení a řízení palebné podpory. Každá plukovní bojová skupina (RCT-1 a RCT-7)měla jednu dělostřeleckou baterii (B a C/3-82 FA baterie Paladin) pro přímou podporu. Obě baterie spolu s baterií M198 námořní pěchoty (M/4/14 Marines) byly rozmístěny v Camp Fallúdža, asi 22 km jihovýchodně od města Fallúdža. V Camp Fallúdža byly další dvě houfnice Paladin z 2/A/1-6 FA 2 pod operačním řízením RCT-7. Třetí baterie (A/3-82 FA) byla přidělena k brigádní bojové skupině (BCT2) k plnění úkolů přímé dělostřelecké podpory. V takové sestavě sice nebylo možné vést soustředěnou palbu celým oddílem, protože však nepřátelské cíle byly relativně malé (obvykle velikosti družstva), byla dělostřelecká baterie schopna tyto cíle zničit.

První střelba tažených houfnic M198 a samohybných houfnic Paladin byla vedena jako odvetná reakce proti palbě nepřátelského dělostřelectva. I když nepřítel měl omezené množství nepříliš účinných děl, u každého výstřelu byla zjištěna poloha střílející zbraně a na toto místo byla bezprostředně vedena odvetná palba.

Při vedení operace se osvědčilo vzájemné sdílení aktuálních snímků bojiště. To umožnilo naplánovat co nejvíce cílů a předsunutí pozorovatelé byli schopnosti spolu se středisky řízení palby (Fire Direction Center - FDC) velmi rychle zajistit zasažení cíle první ranou anebo po následné opravě.

Ukázalo se, že bezpilotní bojové vzdušné prostředky (Unmanned Aerial Vehicle - UAV) jsou schopny poskytovat souřadnice dostatečně přesné pro palbu dělostřelectva a vrtulníků. Pokud bylo ke střelbě na cíl zvoleno dělostřelectvo, posádka vrtulníku svým podvěsným zařízením zjistila přesné souřadnice cíle až z výšky 26 000 stop. Byla schopna, na rozdíl od předsunutého pozorovatele, rozpoznat, zda-li se k cíli nepřibližuje zezadu jiná vlastní jednotka. Každý prvek společného týmu plnil své jedinečné úkoly, což zvyšovalo efektivitu celého týmu. Při vedení čelního útoku byly účinnější časové zapalovače, protože mnozí povstalci byli venku na střechách domů.

Použití přesné munice. Osvědčilo se použití raketometu s municí s přesným navedením (Guided Multiple-Launch Rocket System - GMLRS) s dostřelem 15 km-70 km a dělostřeleckého náboje Excalibur ráže 155 mm s dostřelem 35 km-40 km, naváděného pomocí GPS. ,,Oba systémy zasahovaly cíle za každého počasí, ve dne a v noci s přesností 4 m."[3]

Je třeba říci, že tato přesná munice nenahradí stávající schopnosti, nýbrž je doplní. Nenahradí vrtulníky, které neshazují pouze munici s přesným navedením, ale poskytují pozemním jednotkám cenné informace o situaci, aby mohly lépe plnit své bojové úkoly.

Většina palebných úkolů byla plněna použitím klasické munice, zejména na postavení nepřátelské pěchoty a u jiných plošných cílů, kde se ukázala jako vysoce účinná.

Soudobého bojovníka nezajímá, jestli je palba vedena raketovým nebo hlavňovým dělostřelectvem anebo prostředky blízké letecké podpory, ale to, že palebnou podporu dostane na určené místo, v požadovaném rozsahu a čase.

Vedení společných paleb. Pro vedení společných paleb byl vyvinut speciální postup. Vrtulníky operovaly ve výšce 5 000 stop a nižší, letadla s pevnými křídly ve výšce 9 000 stop. Byly zřízeny 4 navigační body pro vyčkávání letounů a vrtulníků. K dispozici byly vrtulníky typu Cobra, Apache, Blackhawk a CH-46, které se využívaly pro zdravotnický odsun (Medical Evacuation - MEDEVAC) a pro zásobování.

Byly pořízeny podrobné snímky Fallúdži a změřeny souřadnice vybraných důležitých budov. Všechny snímky měli k dispozici i piloti CAS, kteří používali i stejné referenční body. Příslušníci pozemních jednotek znali zásady poskytování blízké letecké podpory stejně jako příslušníci roty pro koordinaci paleb pozemního dělostřelectva, námořního dělostřelectva a prostředků blízké vzdušné podpory (Air Naval Gunfire Liaison Company - ANGLICO) a předsunutý letecký návodčí (Forward Air Controllers - FAC) a měli k dispozici stejné a stejně očíslované snímky.[4]

Takže pokud byl udán cíl, například budova číslo 32, každý věděl, o jakou budovu se jedná, bez ohledu na barvu uniformy. To umožnilo hladký průběh palebné podpory tankových a mechanizovaných jednotek.

Zkušenosti z vedení mírových operací potvrzují, že dělostřelecké jednotky mají nadále nezastupitelnou úlohu při poskytování palebné podpory tankovým, mechanizovaným a pěším jednotkám, a to jak v zastavěném prostoru, který klade vyšší nároky na přesnost dělostřeleckých paleb, tak v horském terénu. Podcenění úlohy dělostřelectva a absence hlavňového dělostřelectva v operaci Anakonda, vedené v horském terénu, mohlo vést až k jejímu nezdaru. Absence dělostřelectva musela být vyvážena neúměrnou zátěží minometných jednotek a jednotek blízké letecké podpory (Close Air Support - CAS). To se bohužel neobešlo bez četných zpoždění a palby do vlastních řad. Plán palebné podpory v soudobých operacích vychází ze stávajících doktrinálních dokumentů, jako tomu bylo například v bitvě o město Fallúdža, která probíhala od 8. do 20. listopadu 2004.

2. Zkušenosti z použití dělostřelectva v horském terénu

Pro většinu současných armád není boj v horách a vysokých nadmořských výškách nic neznámého. Jako příklad mohou posloužit jednotky USA, které v horském prostředí svedly četné boje. Základem úspěchu byl manévr a použití dělostřelectva v přímé palebné podpoře.

Zkušenosti z počátečního období operace Trvalá svoboda ukázaly, že stratégové a velitelé zvažující použití dělostřelectva v Afghánistánu nedostatečně prostudovali doktríny, taktické koncepce a historii použití dělostřelectva v horských podmínkách. Pokud by tomu tak bylo, pak by dělostřelectvo bylo použito optimálním způsobem, tj. v dostatečné síle a s vhodnou ráží, aby vytvořilo podmínky pro dosažení úspěchu v operaci. Po počátečních trpkých zkušenostech bylo nutno navýšit počty jednotek taženého a samohybného dělostřelectva, jinak by se boj přeměnil v úporný dlouhotrvající konflikt s mnohem většími ztrátami.

Afghánistán je ze dvou třetin hornatá země

Zkušenosti ukazují, že samotné spoléhání se na moderní technologie a vysoce přesné zbraně není zárukou úspěchu, zejména v horském, členitém prostředí podél afghánsko-pákistánských hranic. Proto se při plánování boje v horském prostředí musí přihlížet ke zkušenostem z historických bitev, měly by se posoudit, případně upřesnit stávající doktríny při jejich aplikaci. Tyto zdroje mohou sloužit jako vodítko při plánování a vedení boje proti povstalcům.

Volba taktiky a druh zbraní při plánování operací v Afghánistánu byl převážně určován terénem a počasím. Pochopení operačního prostředí vyžadovalo zvažování četných faktorů. Boj v horách má nelineární charakter. Vojáci však na vedení boje v členitém prostředí s poměrně velkým převýšením nejsou připravováni, zejména pokud jde o ztížené zaujímání palebných stanovišť a postavení, proměnlivé a zrádné povětrnostní podmínky, velmi nízké teploty, které výrazně snižují bojeschopnost jednotek.

Afghánistán je ze dvou třetin hornatá země, s průměrnou výškou nad 1 500 m. Velká horská pásma, například Himaláje, Karakoram, se rozprostírají na východě. Pohoří Hindúkuš se táhne do centrální části Afghánistánu. Další horská pásma se nacházejí na afghánsko-pákistánské hranici a sahají až do Balúčistánu. Horské pásmo Paghman se táhne až ke Kábulu. Tato horská pásma skýtají přirozená útočiště a ochranu povstalcům.

Boj v takovém extrémním horském prostředí s vysokou nadmořskou výškou má nelineární charakter. Zatímco při lineárním způsobu vedení boje se jednotky na rovinatém nebo mírně zvlněném terénu pohybují podél předem určených linií (čar), zcela jiná situace nastává při boji v horách. Sestava jednotek přesunujících se od jednoho význačného bodu ke druhému již není spojitá, mezery mezi jednotkami se zvětšují.

Horské prostředí výrazně omezuje použití zbraní pro palebnou podporu mechanizovaných jednotek. Pro dělostřelectvo jsou největší přírodní překážky strmá stoupání a ostré zatáčky, které neumožňují efektivní použití dělostřeleckých zbraní.

Zajištění nepřetržité a účinné palebné podpory mechanizovaných jednotek v takovýchto podmínkách vyžaduje rozdělení baterie do několika skupin s 1-2 děly, podle konkrétních podmínek. Optimální využití dělostřeleckých jednotek vyžaduje, aby palebná postavení byla rozmisťována za terénními vlnami na odvrácených svazích. Mohou se také rozmisťovat na vozovce, poblíž osad a podél údolí. Rozvinutí dělostřelectva je také omezeno možnostmi jejich logistického zabezpečení (zásobování municí).

Tažená houfnice M198 ráže 155 mm (foto: http://www.freemilitaryphotos.com)

Velké změny v převýšení, nerovnosti terénu ztěžují udržení souvislé sestavy. Jednotky rozmístěné na odvrácených svazích nejsou chráněny proti vzdušnému průzkumu. Meteorologické problémy snižují účinnost střelby horní skupinou úhlů. Nízký tlak vzduchu, nízká teplota a silný vítr mají za následek, že střelba podle platných tabulek střelby není dostatečně účinná.

Tyto podmínky snižují přesnost střelby. Nedostatek (neexistence) vhodných map a přesných meteorologických zpráv zvyšuje pravděpodobnost chyby v dálce a výšce střelby. Pozorování polohy výbuchů ve vysokých výškách vyžaduje zvlášť vycvičené pozorovatele a zvláštní opatření k zajištění přesné střelby. Dalším problémem je lidský faktor, schopnost člověka snášet nepříznivé přírodní a povětrnostní podmínky. Při teplotách v horských oblastech, které v centrálním Afghánistánu činí v zimě až -30 °C a v létě +55 °C, nelze bojovat po delší dobu. Delší nasazení v takových podmínkách vyžaduje častější střídání jednotek.

To vyžaduje vyšší podporu ze strany dělostřelectva. Palebná síla musí kompenzovat nižší výkonnost mechanizovaných (pěších) jednotek. Povstalci jsou na takovéto drsné přírodní podmínky zvyklí, což do určité míry kompenzuje jejich nedostatky ve výzbroji a vybavení.

Jiné zbraňové systémy mají ještě větší omezení než dělostřelectvo, což jeho důležitost ještě zvyšuje. Činnost letectva značně omezuje nadmořská výška a atmosférické podmínky, zejména silný déšť, vítr, mlha, blizard, nízká hustota kyslíku. Pozemní jednotky používají speciální maskovací barvy pro horské prostředí, což ztěžuje jejich zjištění prostředky vzdušného průzkumu. Použití letectva v údolích je velmi riskantní, letadla mohou narazit na předem připravenou protiletadlovou obranu a soustředěnou palbu z ručních zbraní, což je nutí letět ve vyšší nadmořské výšce.

Vrtulníky jsou velmi dobrým prostředkem pro vyhodnocování a řízení dělostřeleckých paleb, jejich účinnost však snižuje počasí a nadmořská výška. Hluk přibližujících se vrtulníků zdaleka varuje povstalce, kteří tak mají dostatek času k ukrytí ve skalách.

Tažená houfnice M119 ráže 105 mm (foto: http://www.freemilitaryphotos.com)

3. Současné problémy dělostřeleckých jednotek v Afghánistánu

Nízká mobilita. Do palebných postavení FOB tažená děla rozmisťovaná pomocí vrtulníků prakticky nemění svá palebná postavení.

Nasazené dělostřelecké jednotky jsou vybaveny děly ráže 105 mm a 155 mm, zkušenosti a požadavky na dělostřeleckou podporu ukazují, že tento sortiment zbraní je třeba doplnit raketomety MLRS M270, které mají vyšší přesnost a schopnosti. Palebné pokrytí mechanizovaných jednotek je nedostatečné, nasazené dělostřelectvo není schopno účinně podporovat boj všech nasazených jednotek.

Omezené využití schopnosti dělostřelectva. Jednotky Tálibánu studují a znají taktiku dělostřeleckých jednotek spojenců. Vědí, že dělostřelectvo je prakticky nepohyblivé a není schopno podporovat mechanizované jednotky do vzdálených průsmyků a velkých nadmořských výšek. Po 8 letech konfliktu poznaly omezení při nastavení zapalovače (pojistky) a omezení činnosti letectva, které vyplývá z pravidel použití sil (Rules of Engagement - ROE).

Při přesunu podél hor a stezek se dovedou vyhnout radarům a předsunutým pozorovatelům. Využívají ochranných vlastností horského prostředí k udržení volnosti manévru a k vytvoření podmínek pro boj na větší vzdálenost. K tomu využívají úkryty vyhloubené ve skalách ještě z dob války proti Sovětům.

Využívání jeskyní nutí vojáky obtěžkané výstrojí a výzbrojí pronásledovat nepřítele do zakázaných oblastí často mimo dosah přímé dělostřelecké podpory. I když minomety umožňují rychlou reakci proti nepříteli, stále postrádají požadovanou údernost a dosah. Tyto nedostatky snižují schopnost útočících jednotek, zejména pokud jde o schopnost pronásledovat nepřítele do hloubky.

Nedostatek mechanizovaných a tankových jednotek a absence hlavňového dělostřelectva (kromě minometů) v jakékoli části Afghánistánu měly za následek převzetí iniciativy povstaleckými jednotkami.

Léčka provedená dělostřeleckou jednotkou

Sovětský a americký přístup k vedení boje v Afghánistánu si zaslouží zvláštní pozornost. Zvláštnosti operačního prostředí, včetně geografického rázu Afghánistánu, vedly sovětské jednotky k posílení úlohy dělostřelectva. Armáda USA naopak demonstrovala využití nejnovějších technologií.

Využití asymetrického způsobu boje na první pohled vede k závěru, že je třeba více se spoléhat na lehce vyzbrojené mobilní síly na úkor dělostřeleckých jednotek. Nicméně po analýze zkušeností dělostřelectva z vedení velkých tažení zvítězil názor, že dělostřelectvo musí zůstat hlavní bojovou silou v boji proti povstalcům. Navzdory omezenému manévru, horským komunikacím s nesčetnými zákrutami a bojové činnosti v úzkých horských údolích, tvůrčí přístup velitelů dělostřeleckých jednotek umožnil vést boj s omezenou nebo dokonce vůbec žádnou podporou vševojskových jednotek.

Sovětské pěší jednotky si velmi vážily přidělených dělostřeleckých jednotek, jež byly schopny vést palebnou podporu ve prospěch všech úkolů pěších praporů po celém území Afghánistánu.

Působení dělostřelectva bylo začleněno do celkového plánu operace. Velké množství minometů působilo společně houfnicemi, kanóny a letectvem a sladěnými palbami ničily cíle nepřítele. Sovětské velení se snažilo do splnění bojového úkolu zapojit co největší počet zbraňových systémů s různými rážemi. Sověti nedovolili povstalcům využít výhody přírodního prostředí. Velmi se osvědčilo použití raketového a hlavňového dělostřelectva, a to jak taženého, tak samohybného. Decentralizace dělostřelectva k zajištění palebné podpory pěších čet, rot a praporů ukázala, že velitelé dělostřeleckých jednotek prokázali schopnost se přizpůsobit těmto novým podmínkám. Zvláště markantní byl jejich inovativní přístup při zabezpečování palebné podpory. Jako příklad zde může posloužit dělostřelecká léčka provedená poručíkem V. Kožbergenovem, velitelem čety vyzbrojené houfnicemi 122 mm D-30. Ukázal, že je schopen vést přesné nepozorované nepřímé palby.[5]

Samohybná houfnice 2S3 ráže 155 mm (foto: http://www.freemilitaryphotos.com)

V noci nahlásil operátor obsluhující seizmografický přístroj pohyb 10-15 osob, dvou nákladních automobilů a několika zvířat poblíž úseku připravených soustředěných paleb č. 112. Velitel čety vypálil na úsek tři salvy. Když povstalci pokračovali v postupu, zahájil soustředěnou palbu na úsek 111, poté přenesl palbu znovu na úsek 112. Podařilo se mu zničit dvě nákladní vozidla, čtyři zvířata s nákladem ručních zbraní a municí a šest povstalců.

Ve druhém případě prokázali Sověti schopnost maximálně využít houfnice 152 mm 2S3 při vedení přímé palby v provincii Baghlan. Oddíl samohybných houfnic 2S3 používal přímou palbu v rámci účinného dostřelu napříč celým operačním prostorem a přesunoval se skoky po bateriích. Délka skoku činila 100 m-150 m. Tažené houfnice D-30 ráže 122 mm pokračovaly ve vedení soustředěných paleb v pásmu od 1,5 km do 3 km od předního okraje.

Tyto soustředěné palby účinně umlčovaly nepřátelské jednotky v údolí a okolních vesnicích, zatímco manévrující samohybné baterie houfnic 2S3 systematicky ničily nepřátelské cíle.

Tak se podařilo účinně zničit nepřítele a obsadit osady s minimálním ohrožením pěších jednotek. Plné zapojení zbraní pro nepřímou střelbu do boje výrazně přispělo k dosažení úspěchu. Odchod sovětských jednotek nebyl výsledkem vojenských neúspěchů, ale poznáním, že další ztráty na životech a materiálu nejsou zárukou dosažení politického vítězství.

Zkušenosti jednotek USA.

Bitva v údolí Shah-i-Kot - operace ANAKONDA, která je jednou z největších bitev v Afghánistánu, spočívala na dvou předpokladech:

Al-Káida se neodváží postavit se do otevřeného boje.
K dosažení vítězství postačí minomety a vojskové letectvo.

Tyto předpoklady vycházely ze zkušeností z předcházejících bojů proti povstalcům v oblasti Kandaháru a Tora Bora.

V průběhu operace Anakonda, od 1. do 18. března 2002 neměly koaliční jednotky na rozdíl od Sovětů v sestavě kromě minometů žádné dělostřelectvo. Absence dělostřelectva znamenala neúměrnou zátěž pro minomety a prostředky blízké letecké podpory. Naštěstí se minometným jednotkám podařilo zničit velké sklady munice, zatarasit jeskyně, zastavit protiútok nepřítele a rozprášit povstalce. [6]

Úspěchy dosažené koordinovanou vzdušnou podporou se bohužel neobešly bez značných zpoždění a palby do vlastních řad. Zpočátku si nepřítel udržoval převahu ve výzbroji a snažil se narušovat postup údolím. Ve výzbroji měl nejen minomety stejné nebo vyšší ráže jako koaliční jednotky, ale také houfnice D-30 ráže 122 mm, které mohly postřelovat celé údolí. Koaliční jednotky mohly na palbu dělostřelectva reagovat pouze nasazením prostředků blízké letecké podpory, zejména vrtulníků AH-64 a letadel A-10, F-15E, F-18, AC 130. To částečně pokrylo mezeru mezi omezenou dálkou účinné střelby minometů a naprostým nedostatkem vlastního dělostřelectva.

Houfnice M116 ráže 75 mm (foto: http://www.freemilitaryphotos.com)

Je těžké říci, zda by případné použití dělostřelectva výrazně změnilo průběh bitvy. Zbraňové systémy M198 a M119 (zejména M119 ráže 105 mm) by mohly vyvážit dosah a palebný účinek nepřátelských houfnic D-30. Význam operace Anakonda spočívá především v tom, že ukazuje nepřipravenost dělostřelectva koalice vést expediční válku v hornatém prostředí Afghánistánu.

V bojích v horském prostředí Afghánistánu se osvědčila zejména rozebíratelná houfnice ráže 75 mm. Tato zbraň je stále ve výzbroji jednotek pákistánské a indické armády, rozmístěných v horských příhraničních oblastech. Tyto houfnice je možno přepravovat i v úzkých soutěskách nebo po příkrých srázech, kudy by těžší dělostřelecká technika neprošla. Lze ji použít k vedení přímé a nepřímé střelby k ničení cílů umístěných v jeskyních a v členitém terénu.

Závěr

Zkušenosti z boje v Afghánistánu potvrzují, že stávající principy použití dělostřelectva jsou platné bez ohledu na povahu konfliktu a charakter terénu. Členitý terén skýtá výhodné podmínky pro ukrytí nepřítele a jeho lokalizace, vedení a ničení je velmi obtížné, stejně jako pozorování palby a opravy palby. Koaliční jednotky se musejí přizpůsobit drsným přírodním podmínkám a zbavit nepřítele jeho výhody.

Boj v extrémním vysokohorském prostředí vyžaduje mobilitu a schopnost vést soustředěné (hromadné) palby na blízké vzdálenosti.

V tomto operačním prostředí je k dosažení úspěchu rozhodující schopnost vést soustředěné palby, nikoli chirurgicky přesnou střelbu, jako je tomu v případě boje v zastavěném prostoru. Klasické dělostřelectvo si navzdory použití digitálních zbraňových systémů a přesné munici udržuje svůj význam, zejména při izolaci nepřítele od jeho zázemí a zdrojů.

V horském prostředí musí být dělostřelectvo mobilní a schopné poskytovat palebnou podporu vševojskovým jednotkám po celé hloubce jejich účinného dosahu, což vzhledem k velkým mezerám mezi jednotkami představuje náročný úkol.

Svědčí o tom zejména zkušenosti sovětských jednotek, které měly k dispozici všechny dostupné zbraňové systémy (minomety, raketové, tažené a samohybné dělostřelectvo). Jejich zkušenosti ukázaly, že pokud dělostřelectvo má vedoucí roli při vedení palebné podpory, může přímo bojovat proti nepřátelské obraně. [7]

Zkušenosti se netýkají pouze výzbroje, ale také doporučení pro výcvik vojáků. Použití dělostřelectva v horách je třeba v předpisech a publikacích, které se zabývají výcvikem a taktikou použití dělostřeleckých jednotek, popsat mnohem podrobněji.

Poznámky k textu, literatura:
[1] THOMPSON, Carl. Winning in Afghanistan. 9 April 2009. htpp://graphics8.nytimes.com/packages.
[2] Lieutenant General SATTLER, F. John. SecondBattle of Fallujah - Urban Operations in a New Kind of War. Interview by Patrecia Slayden Hollis. 2006. htpp://sill-www.army/mil.
[3] Lieutenant General SATTLER, F. John. SecondBattle of Fallujah - Urban Operations in a New Kind of War. Interview by Patrecia Slayden Hollis. 2006. htpp://sill-www.army/mil.
[4] ANGLICO působí ve prospěch Sboru námořní pěchoty, námořních sil USA a koaličních ozbrojených sil. http://en.wikipedia.org/wiki/Air_Naval_Gunfire_Liasion_Company.
[5] LESTER, W. Grau. Artillery and Counterinsurgency. Filed Artilllery Journal May-June 1997.
[6] MAJ JACKSON, A. Joseph. Moving artillery forward: A concept for the fight in Afghanistan. Fires. March-April 2011.
[7] MAJ JACKSON, A. Joseph. Moving artillery forward: A concept for the fight in Afghanistan. Fires. March-April 2011.