Clausewitzův omyl?

Ing. Karel Kudlička, Odbor doktrín Vyškov

Proč národy vstupují do války? Proč lidé souhlasí s tím, že budou bojovat a riskovat své životy? Pro to existuje několik možných důvodů. Ve vyspělých západních zemích se však ustálil názor, že rozhodnutí ke vstupu do války lze přijmout pouze tehdy, jsou-li splněna určitá kritéria. Oprávněnost takových rozhodnutí se posuzuje podle standardů stanovených Carl von Clausewitzem.

Dílo pruského generála ,,O válce" se stalo mýtem. Je celkem obvyklé vidět vojáky, politiky a učence jak jej nenuceně citují a zároveň přitom předpokládají, že jeho myšlenky o válce, uplatňované v napoleonské éře, jsou relevantní ještě v dnešní době. Nejcitovanějším Clausewitzovým výrokem je tvrzení, že ,,válka je nástrojem politiky". I když tento výrok je citován velmi často, pro tvůrce národní zahraniční politiky je chabým vodítkem. Je tomu tak ze dvou důvodů. Zaprvé, i kdyby se všichni shodli na společném chápání Clausewitzova výroku, zkoumání jeho hlubšího smyslu neguje jeho hodnotu. Zadruhé, výrok naprosto postrádá všeobecnou platnost v čase a prostoru. Jeho uplatňování může být někdy zavádějící nebo i nebezpečné. Mnohé společnosti vůbec nepovažují válku za politický akt, ale spíše za biologický imperativ nebo kulturní fenomén.

Ještě nyní je Clasewitzův výrok využíván ke zdůvodnění neúspěchů zahraniční politiky. Clausewitzovo učení prodělalo svou renesanci v průběhu války ve Vietnamu, když nespokojení pozorovatelé se snažili vysvětlit chyby Lyndona Johnsona a jeho generálů jako nerespektování zásad pruského učence. Tento trend pokračuje. Předmětem kritiky je skutečnost, že velení vojenských operací v Iráku se uvedenými zásadami neřídí. Tyto argumenty však nejsou podložené. Je příliš velká ochota dívat se na světové problémy prizmatem muže, který zemřel téměř před 200 lety. Předpokládejme, že Clausewitz doopravdy tvrdil, že válka je nástrojem politiky, i když politici a vojáci jsou často jiného názoru.

Co vlastně znamená politika, nebo spíše, co tím měl na mysli Clausewitz?

Profesor Národní válečné univerzity Christopher Bassford definoval Clausewitzovo pojetí politiky jako ,,racionální akci, uskutečňovanou jednotlivcem nebo skupinou, která je u moci, jejímž účelem je použití, udržení a rozšíření této moci. Z této obecné definice plyne, že může zahrnovat jakékoli motivy, jako například chamtivost, rozšiřování hospodářského a náboženského vlivu, činnost nacionalistických hnutí, touhu po pomstě, snahu obhájit čest, strach, politické represe nebo zamezení přístupu ke zdrojům. Říká Clasewitz pouze, že člověk by měl mít nějaký důvod, aby šel do války? Pokud ano, pak stěží jde o proniknutí (pochopení) do podstaty věci. Většina odborníků se shodne na tom, že tento výrok je založen na následujících kritériích:

Při splnění těchto pěti omezení je Clausewitzův výrok použitelný jako vodítko pro ty, kteří uvažují o válce. Ve skutečnosti se i tato omezení a vodítka mohou přeměnit v nesmysly.

V uplynulých dvou stoletích se nevyskytl ani jeden případ, kdyby si válčící strany při přípravě rozhodnutí k vedení války nevěřily, že postupují v duchu Clausewitzova výroku. (Připusťme, že mnohé státy se nevědomky snažily poměřovat se s Clausewitzovými kritérii, avšak i kdyby to bývaly učinily úmyslně, jistě by si myslely, že uvedená kritéria splňují.) Vezměme si jakoukoli válčící stranu z napoleonských válek, občanské Americké války, Prusko-francouzské a Španělsko-americké války, koloniálních válek evropských zemí v Africe a Asii, Rusko-japonské války, obou světových válek, válek v Koreji, Vietnamu a v Iráku - všechny válčící strany si myslely, že Clausewitzova kritéria splňují. Uveďme několik příkladů.

V roce 1898 došlo na americké bitevní lodi Maine k výbuchu, údajně přičiněním španělských koloniálních úředníků (to se dnes zpochybňuje). Drancování kolonie (dnešní území Kuby) Španěly a uvedený incident využil prezident USA McKinley k tomu, aby přesvědčil kongres o nutnosti vyhlášení války proti Španělsku. Národ toto rozhodnutí přivítal s nadšením. Španělsko, které bylo přesvědčeno, že jde o nespravedlivé obvinění, reagovalo energicky na svou sebeobranu.

V roce 1914 všechny státy, které napochodovaly do války, věřily ve správnost své věci, ať už jde o Germány, Slovany, proradný Albion nebo francouzský militarismus. K ospravedlnění vstupu do války se využívaly problémy kolonialismu, závody ve zbrojení nebo vznik ,,nebezpečných" koalic. Spojené státy vstoupily do války o tři roky později v důsledku ,,nemorálního a ilegálního" způsobu vedení boje ponorkami německého válečného loďstva. Cílem Spojených států byla ochrana světové demokracie.

Kancléř Adolf Hitler využil nespokojenosti části německého obyvatelstva ke vznášení požadavků k nápravě křivd způsobených údajně ustanoveními Versailleské mírové smlouvy k navrácení území ,,ukradených" v 1. světové válce a k očištění Německa od nebezpečných" elementů, tj. Židů, Cikánů a Slovanů. Všichni, kteří bojovali proti nacistickému Německu, považovali za své právo a povinnost zastavit genocidu a bránit se proti nacistické agresi.

Tři prezidenti USA vedli válku v Jihovýchodní Asii údajně proto, aby bránili bezmocné obyvatelstvo před vnější agresí, a aby překazili plány Moskvy a Pekingu, považované za součást monolitického komunistického hnutí, jehož cílem bylo dosažení světovlády. Z hlediska komunistů obyvatelé Severního Vietnamu a Viet Kong bojovali proti koloniálním mocnostem a jimi dosazenému loutkovému režimu, který se snažil nastolit cizí formu vlády nad vzpurným obyvatelstvem.

Invaze do Iráku v roce 2003 měla zpočátku velkou podporu v obou komorách kongresu, u americké a také světové veřejnosti. Důvodem pro vedení války byla odpověď na teroristické útoky 11. září 2001 a svržení diktátora, který zavraždil tisíce vlastních obyvatel a své sousedy ohrožoval zbraněmi hromadného ničení. Invaze vedená Spojenými státy měla za následek příliv islámských bojovníků ze sousedních zemí a povstání uvnitř Iráku, jehož cílem bylo vyhnat nevěřící okupanty.

O všech výše uvedených válčících stranách a řadě dalších by se dalo za dvě uplynulá století říci, že se řídily (třeba i nevědomky) pěti kritérii, na kterých je založen Clausewitzův výrok, že válka je politický akt.

Při zpětném pohledu se však rozhodnutí pro vedení války často jeví bohužel jinak. Obvykle je to poražená strana, která se obává, že její motivy nebyly tak čisté a racionální, jak se původně předpokládalo. Obyvatelstvo si myslí, že vůdci, kteří zatáhli národ do války (Napoleon II., Car Mikuláš, Mussolini, Lyndon B. Johnson, George Bush atd.), jednali buď nelogicky nebo byli nekompetentní. Obyvatelstvo a opoziční politické strany pak často tvrdí, že byli záměrně uvedeni v omyl, pokud jde o důvody pro vedení války a možnosti dosažení úspěchu. Je však třeba říci, že tyto argumenty před zahájením konfliktu bylo možné slyšet jen výjimečně. Kromě toho jsou to pouze poražené strany, které vznášejí takové námitky. Protestovali by Rusové v roce 1917, Italové v roce 1945, Američané v roce 1968 nebo Izraelci v roce 2006 proti válečné politice svých zemí, kdyby ve válkách dosáhli úspěchu?

Je-li možné, že národy a lidé v různých částech světa, různých časových obdobích a situacích prohlašují, že vstoupili do války pouze po splnění určitých kritérií týkajících se odůvodněnosti, legality, reálnosti, důsledků a podpory domácí veřejnosti, pak jsou Clausewitzova kritéria k ničemu. Pokud tolik národů (v různých částech světa, různých časových obdobích a situacích) může rozhodnutí k vedení války prezentovat jako ,,politický akt", pak tento výrok nemá pro tvůrce rozhodnutí žádný význam.

Brutální opice

Druhou slabou stránkou Clausewitzova výroku je skutečnost, že se nedá jednoduše aplikovat pro většinu světa. Clausewitz byl evropským vojákem 19. století, který byl svědkem pouze válek mezi evropskými státy. Proto viděl svět úzkým prizmatem své doby. I když v té době probíhal partyzánský boj, například v Ibérii, Americe nebo v Rusku, Clausewitz tuto skutečnost většinou ignoroval a zaměřoval se na větší konvenční války vedené jeho současníky. Tuto krátkozrakost vidíme dnes prakticky v celém jeho díle ,,O válce", stejně jako jeho omezenou působnost.

Pro většinu světa nebyla politika prvořadým důvodem k válce. Pro většinu lidí v uplynulých několika staletích nebo tisíciletích byla válka jednoznačně biologickým nebo kulturním fenoménem.

Ke správnému pochopení tohoto tvrzení se musíme podívat na své nejbližší příbuzné - lidoopy, se kterými nás spojuje 98 % DNA. Před několika desítkami let byl proveden hloubkový výzkum života orangutanů, goril a šimpanzů žijících v divočině a výsledky byly překvapující. Dlouho se například mělo za to, že pouze člověk je schopen běžně znásilňovat nebo zabíjet příslušníky vlastního druhu. Dnes máme na tuto věc jiný názor. Díky důkladnému výzkumu primátologů Diana Fosseya a Jane Goodall nyní víme, že téměř polovina spářených dvojic orangutanů vznikla na základě násilí a brutality, jinými slovy, jsou výsledkem znásilnění.

A co je ještě horší v této bizarní logice je fakt, že osamělý gorilí samec si získá družku tím, že zabije její mládě. Gorilí matka pak většinou následuje vraha svého potomka. Zřejmě z toho důvodu, že její předchozí druh nebyl schopen svého potomka ochránit. Snad ji potká s agresivním samcem větší štěstí. Odhaduje se, že tento osud potká polovinu gorilích samic nejméně jednou za život.

Šimpanzy obvykle známe jako roztomilé primáty, kteří hrají ve veselohrách, a které rádi oblékáme do směšných kostýmů. Primátologové však zjistili, že šimpanzi žijící v divočině jsou velmi suroví a agresivní. Malé skupiny samců periodicky opouštějí své teritorium a pátrají po šimpanzích ostatních skupin. Pokud najdou osamoceného samce, obklopí jej, část z nich jej drží na zemi a ostatní jej obvykle ukoušou a ubijí k smrti. Narazí-li na osamocenou samici, pak ji obvykle znásilní a buď ji nechají umřít, anebo si ji odvedou jako svou konkubínu.

Proč? Zdá se, že pro to není žádný racionální důvod. Nejsou nikým ohrožováni, není to z nedostatku potravy, nejde o boj nad teritoriem a ve své vlastní skupině mají k rozmnožování dostatek samic. Zdá se, že takové jednání vychází ze samotné podstaty šimpanzí společnosti ovládané samcem, u které se velký důraz klade na hrdost. Samci přepadávají, bojují, znásilňují a vraždí, aby dali na odiv svou mužnost. Nečiní tak v reakci na přezírání (opovrhování) nebo z nedostatku respektu. Dělají to pro to, aby byli uznáni jako silné osobnosti. Důsledek toho předpokladu je zřejmý. Pokud nejbližší příbuzný člověka někoho zabije nebo znásilní z důvodu prestiže, pak jsme možná i my zdědili něco z těchto strašných zvyklostí. Nemusíme tedy vést válku čistě z racionálních politických důvodů, ale může jít o jeden z biologických příkazů.

Podobné objasnění toho, jak biologické faktory ovlivňují válku, podal Stephen Peter Rosen, který prostudoval psychologické a fyziologické studie týkající se reakce člověka na různé podněty. Tvrdí, že prestiž je určujícím prvkem v mezilidských vztazích a vyskytuje se ve skupinách a také u jednotlivců. Prestiž tedy hraje klíčovou roli v zahraniční politice některých zemí, kde vedoucí činitelé přikládají velký význam přezírání, urážkám nebo nerovnoprávnému jednání podobně jako šimpanzi.

Rosen tvrdí, že v lidském chování hraje velkou roli testosteron. Testosteron  (C19H28O2) se nachází u všech lidí, jeho množství závisí na věku, pohlaví, situačních faktorech a na kultuře a úzce souvisí s agresivitou a dominantním chováním. To je známo již řadu let, Rosen však tvrdí, že státy a jejich vůdci jsou obdobně řízeni těmito biologickými fenomény, a že zvláště některé společnosti věnují pozornost svým agresivnějším prvkům. Takové společnosti dovolují, aby je vedl diktátor. Tito diktátoři trestají potenciální soupeře a nejsou ochotni připustit vzájemnou koexistenci. Vládnou raději pomocí strachu než prostřednictvím vzájemné shody. Zaměřují se spíše na krátkodobý prospěch a prestiž než na dlouhodobé racionální kalkulace.

Nedávno na toto téma diskutovali antropologové a vojenští historici. Odmítli Rousseauiteovu představu o primitivním člověku v přírodním státě. Spisovatelé, jako například Lawrence Keeley, Steven LeBlanc, John Keegan a Azar Gat tvrdili, že ,,přírodní stát je ,,peklo na zemi", vyznačující se násilím a zabíjením. Archeologické nálezy stále více ukazují, že primitivní lidé, a tento termín zahrnuje druh Homo sapiens, který žil před několika sty tisíc let, včetně společenství lovců-sběračů, bojovali mnohem častěji. Do boje zapojovali velkou část mužské populace a používali hlavně smrtící zbraně (šípy a oštěpy s hroty opatřenými jedem, takže smrt mohlo způsobit i pouhé škrábnutí). Obzvlášť brutálně zacházeli se ženami a dětmi, relativní množství obětí bylo větší než u ,,civilizovaných" válek. Tito experti odhadují, že míra zabitých při násilnostech činila obvykle 20 %, což je velmi vysoké číslo.

Jaké jsou důvody pro takovou míru násilí? Zdá se, že primitivní lidé šli do války proto, aby se pomstili za předchozí akty násilí nebo neúcty. To vede k řadě dalších násilných aktů, ve kterých kmeny válčí mezi sebou navzájem po nespočet generací, a kdy původní důvod k vyhlášení války byl dávno zapomenut. Válka v jejich kultuře zapustila hluboké kořeny. Zde je zajímavé poznamenat, že nájezdní skupiny organizované příslušníky kmene Yanomamö jsou co do velikosti, trvání, motivace a výsledků velmi podobné jako v případě výše popsaných nájezdů šimpanzů. Hlavní motivy jsou msta, čest a respekt.

U některých bojových společenství, například Kozáků, Samurajů, Vikingů a Indiánů plání byla válka přirozenou (každodenní) záležitostí, podobně jako lov nebo plození dětí. Válka byla jejich způsobem života. Clausewitzův výrok, že válka je nástrojem politiky je moderním západním fenoménem, který v mnoha společenstvích působí velmi podivně. Význam tohoto objevu není v tom, že by primitivní národy páchaly násilí z důvodů, které bychom mohli považovat za ,,starobylé". Ve skutečnosti je tomu spíše tak, že pokud u těchto národů tyto primární motivy existují, musejí pravděpodobně existovat i v nás, stejně jako vliv testosteronu, popsaného Rosenem. I když jsme schopni potlačit toto naše temné nutkání, je možné, že jednoho dne budeme napadeni společenstvími, která toho schopna nejsou. Nebudou mít prostudovaného Clausewitze a nebudou chápat, že válka může být pouze racionálním aktem státní politiky.

Den D

Tento ,,den D" (den střetu s odlišnou kulturou) poprvé nastal v roce 1941, kdy japonští vůdci pod vlivem Samurajů uskutečnili zdánlivě šílený útok na přístav Pearl Harbor a postavili se proti USA, zemi ve všech směrech mnohem silnější než Japonsko. Američané zpočátku nechápali fanatismus jednotek japonské armády, které byly zvyklé bojovat do posledního muže, než aby se vzdaly. Američané nechápali kulturu, která vychovávala sebevražedné útočníky - kamikadze, kteří obětovali své životy v zoufalých útocích.

Den ,,D" nastal opět ve Vietnamu, kde malí, technologicky zaostalí lidé se opovážili bojovat proti největší vojenské síle na světě. Američané nechápali, co tyto muže a ženy po desetiletí motivuje k boji proti neskutečné přesile zdánlivě s malou nadějí na vítězství. Jejich jediným cílem bylo vytvořit si svou vlastní vládu, která, dle našeho politického smýšlení, omezovala základní lidská práva svého obyvatelstva.

Další den ,,D" nastal 11. září 2001, kdy moderní kamikadze navedli letadla proti Světovému obchodnímu centru a Pentagonu z důvodů, které jsme dodnes plně nepochopili. Američané, Evropané a Izraelci si stále lámou hlavu nad motivy, které vedou muže a stále více i ženy, aby obětovali své životy a stali se sebevražednými atentátníky a činili tak s hlasitou podporou svých rodin a přátel. My jsme také ochotni položit život za věc a činili jsme tak v bezpočtu případech v našich národních válkách, avšak kultura, které nyní čelíme, je mimo naše chápání.

Ano musíme neustále považovat válku za mimořádně závažnou záležitost a vstupovat do ní pouze s jasným záměrem a jen tehdy, když byly vyčerpány jiné možnosti. I tak ale si musíme být vědomi toho, že navzdory vší obezřetnosti a řádným úmyslům se můžeme dopustit velké chyby.

Posledním příkladem takové chyby je rozhodnutí uskutečnit invazi do Iráku v roce 2003. Národní bezpečnostní tým prezidenta Bushe údajně tvořili ti nejlepší odborníci, včetně dvou bývalých ministrů obrany a bývalého náčelníka sboru náčelníků štábů a významní univerzitní pracovníci. Nyní víme, že tento tým pracoval pomalu, plánovitě a neúprosně směrem k přijetí špatného rozhodnutí. Tým dělal svou práci, měsíce vyvíjel úsilí o diplomatické řešení v rámci OSN, zajistil si podporu u kongresu USA a amerického lidu. Kdybychom se tak mohli vrátit do období před březnem 2003 a řešit tyto záležitosti znovu, to však bohužel není možné.

Velká část neúspěchu spočívala v tom, že američtí a britští vůdci nepochopili, že bojovníci al-Káidy, Hizballáhu, Hamasu, Tálibánu a ostatních skupin, které proti nám bojují, nepokládají válku za nástroj politiky. Motivují je jiné kulturní, biologické a náboženské faktory. Neřídí se Clausevitzovým dílem ,,O válce". Nejde vůbec o stoupence Clausewitze. Musíme vědět, co je motivuje a nespoléhat se pouze na zastaralý výrok, využívaný tvůrci politiky vyspělých západních zemí, který má své místo v konkrétním místě a v konkrétním čase. Nemůžeme vždy očekávat, že všechny kultury budou uvažovat, jednat a reagovat stejně jako my, jako racionální tvůrci politiky, kteří se uchylují k použití síly jako součásti promyšleného politického rozhodnutí. Pokud si nerozšíříme svůj pohled na válku a její příčiny, budeme vždy zaskočeni kulturami, kterým příliš nerozumíme.

Literatura

MEILINGER S. Phillip.(1) Armed Force Journal. August 2008, ISSN 0196-3597.

(1)Plukovník Phillip S. Meilinger je historikem a analytikem vzdušných sil USA. Na univerzitě v Michiganu získal titul PhD v oboru vojenské historie. Na odboru doktrín vzdušných sil v Pentagonu odpovídá za zpracování a vydávání společných doktrinálních publikací a publikací vzdušných sil, podílel se také na plánování Války v Zálivu. Mezi jeho nejznámější díla patří: ,,The Paths of Heaven: The Evolution of Airpower Theory" (1997) a ,,Ten Propositions Regarding Airpower" (1995)



Close