Ing. Pavel Zůna, MSS., Správa doktrín Vyškov
Egyptské centrum strategických studí, vydává každý rok studii o dopadech krizí, konfliktů a politických rozhodnutí na vnitřní a vnější bezpečnost celého regionu a o dopadech změn ve vládách na bezpečnostní problémy v oblasti zahrnující země od Iránu, přes Blízký východ a země Severní Afriky.
Jednou z kapitol této studie je hodnocení třicetitřídenní války mezi Izraelem a šíitským Hizballáhem v roce 2006. Hodnocení tohoto konfliktu je významné pro vojenské velitele všech úrovní, protože představuje budoucí typ povstaleckých válek, a do jisté míry bude určovat způsob vedení budoucích vojenských operací. Průběh konfliktu a jednotlivé taktické i operační situace určitě ovlivní druh výzbroje povstaleckých sil a způsoby jejího taktického použití.
Význam války Izrael - Hizballáh 2006 pro arabský svět podtrhuje fakt, že tato válka je nazývána ,,6. Arabsko-izraelskou válkou", i když do ní nebyl zapojen žádný arabský stát, a jednalo se vlastně jen o válku mezi šíitskými skupinami Hizballáhu v pásmu podél hranic mezi Izraelem a Libanonem.
Únos dvou izraelských vojáků byl záminkou pro uskutečnění strategického cíle - vojensky oslabit Hizballáh a tím změnit vnitropolitickou situaci a rozložení sil mezi jednotlivými prosyrskými a protisyrskými politickými frakcemi v Libanonu. Z taktického hlediska se Izrael musel vypořádat s raketovými útoky na severo-izraelská města a osady. Protože náčelníkem generálního štábu Izraelských obranných sil (IDF) byl bývalý velitel vojenského letectva, jeho vize vedení války byla silně ovlivněna významem letectva pro vedení války. Po počátečním rozsáhlém leteckém bombardování měly pozemní jednotky zatlačit Hizballáh za řeku Litani a tím vytvořit nárazníkovou zónu o šířce 20-40 km, zajistit si kontrolu nad obsazeným územím a přerušit dodávky zbraní pro Hizballáh ze Sýrie a Iránu.
Na rozdíl od předchozích válek ne všechny arabské země se postavily na stranu Hizballáhu. Saudská Arábie, Egypt a Jordán odsoudily únos dvou izraelských vojáků Hizballáhem. Tyto země současně odsoudily Hizballáh za to, že vtahuje Libanon, jako nezávislou zemi, do války s jinou zemí. Na druhé straně Sýrie, Irán a palestinské opoziční skupiny akci Hizballáhu podpořily.
Celkový cíl Hizballáhu spočíval v ubránění se a v politickém a vojenském vítězství nad IDF na jihu Libanonu. Takticky měly jednotky Hizballáhu připraveny v jižní části Libanonu ofenzivní léčky proti postupujícím pozemním jednotkám IDF. Tyto léčky zahrnovaly tzv. smrtící zóny v zastavěných oblastech včetně použití improvizovaných výbušných systémů (Improvised Explosive Device - IED). Operační plán Hizballáhu počítal s psychologickými operacemi, postupným vyčerpáním jednotek IDF a útoky na přísunové a odsunové cesty. Na základě zkušeností z izraelské invaze do Libanonu v roce 1982, války ve Vietnamu a Sovětsko-afghánské války změnil Hizballáh taktiku, s cílem chránit se proti leteckým náletům a dělostřelecké palbě. Hizballáh se soustředil na rozptýlení sil, jejich umístění tak, aby případné nálety a dělostřelecká palba způsobily vedlejší škody a výrazně se zlepšily, pokud jde o maskování a klamání. Součástí strategie Hizballáhu bylo protáhnout konflikt na co nejdelší dobu a tím psychologicky vyhrát nad IDF. Hizballáh měl předem vybudované tunely, podzemní bunkry, utajená a chráněná velitelská, zásobovací a spojovací stanoviště a sklady zbraní a munice.
Strategickou výzbrojí Hizballáhu byly rakety a strategickou byla schopnost tyto rakety odpalovat proti území Izraele. Cílem informačních operací Hizballáhu bylo komentovat neschopnost Izraele najít a zabít generálního tajemníka Hizballáhu šejka Hassana Nasrallaha a neschopnost Izraele zabránit Hizballáhu odpalovat rakety proti izraelským městům.
Arabský tisk masivně komentoval počátek samotného konfliktu s důrazem na to, zda a jak se Hizballáhu podaří odolat izraelským leteckým úderům, jaký operační plán Izrael použije a jak se Izrael vypořádá s arzenálem raket Hizballáhu. Izrael dobře věděl, jaké typy raket a kolik jich Hizballáh vlastní, co ale neodhalil, bylo jejich taktické rozmístění a použití.
První fází operace IDF byly kombinované letecké útoky s dělostřeleckým ničením vybraných cílů. Druhou fází byl postup mechanizovaných jednotek podporovaných leteckými a dělostřeleckými údery. Operace byla zplánována tak, že tyto dvě fáze nebyly přesně časově a prostorově odděleny a postup měl být volen tak, aby byl dosaženo zničení a vytlačení jednotek Hizballáhu za řeku Litani. Konečným strategickým cílem bylo oslabení Hizballáhu na takovou úroveň, že jej opoziční libanonské skupiny vojensky i politicky převýší. Dalším strategickým cílem bylo prokázat, že Libanon, jako suverénní stát, nemá úplnou kontrolu nad svým celým územím. To mělo v důsledku vést část libanonské populace k obvinění Hizballáhu, že vtáhl Libanon do války. Nakonec měl konflikt ukázat, že Libanon ve skutečnosti slouží Sýrii a Iránu jako bojiště proti Izraeli.
Základním operačním cílem Hizballáhu bylo vést aktivní obranu s cílem postupného vyčerpání jednotek IDF gerilovými výpady. Dále bylo cílem udržet si schopnost odpalování raket Kaťuša a dalších proti cílům v severním Izraeli a tím ukázat, že IDF není schopna chránit vlastní občany.
Druhým operačním cílem bylo připravit se na přepady izraelských speciálních sil aktivním klamáním vytvářením překážek pro nasazení těchto sil. Hizballáh si uvědomoval schopnosti izraelského leteckého průzkumu a přesných úderů. Proto chtěl tuto výhodu IDF eliminovat vytvářením cílů, při jejichž napadení dojde k vedlejším škodám, které budou prezentovány v neprospěch Izraele na kanálech al-Jazeera. Vyvolají rozhořčení a nenávist arabského obyvatelstva, obrátí místní obyvatele na stranu Hizballáhu, posílí jeho postavení v regionu a ukáží na neschopnost IDF zabránit raketovým útokům a terorizování izraelského obyvatelstva.
Izrael se soustředil na vyhledání a zabití představitelů Hizballáhu, vyhledání a zničení jeho skladů zbraní a raket, oslabení jednotek Hizballáhu a osvobození izraelských zajatců, živých či mrtvých.
Konflikt začal 11. července 2006 leteckými údery proti vybraným cílům s úmyslem zabít vůdce Hizballáhu ve známých místech velení a zničit jeho zbraně. Jediným výsledkem těchto náletů ale bylo pouze zpomalení a ztížení velení a řízení mezi jednotkami Hizballáhu. Pozemní jednotky IDF očekávaly stejný typ odporu ze strany Hizballáhu jako v roce 1982, ale místo toho proti nim začaly působit gerilové skupiny vynořující se z tunelů, opěrných bodů v zastavěných oblastech a provádějící léčky. Například při obsazování vesnice Bint Jebeel použil taktiku nasycení prostoru protitankovými granáty RPG a kulometnou palbou tak, aby usměrnil postupující izraelské mechanizované jednotky do předem připravených palebných postavení a sektorů protitankových zbraní. Tento taktický postup byl velmi dobře připravený a nacvičený a úspěšně navedl izraelské jednotky do smrtících zón.
30. července 2006 provedly IDF letecký úder s vedlejšími škodami proti cílům v městě Qana. To umožnilo posílit protiizraelskou propagandu.
V období 1. až 22. srpna 2006 chtěly IDF rozšířit ofenzivu s cílem zatlačit jednotky Hizballáhu za řeku Litani, přibližně 6-7 km. Ve vyčištěném nárazníkovém prostoru měly být rozmístěny jednotky UNIFIL, a tím se měla většina severního izraelského území dostat mimo dostřel raket Hizballáhu. IDF se ale podařilo do 13. srpna postoupit pouze o 3 kilometry, v některý místech o 8 km. Tím, že jednotky IDF nepostoupily dále, byly i nadále vystaveny gerilovým útokům jednotek Hizballáhu, palbě protitankových zbraní a území Izraele bylo i nadále odstřelováno raketami. Nejprudší boje probíhaly mezi 12. až 14. srpnem 2006. 15. srpna 2006 byla zahájena jednání, která vyústila v přijetí rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1701, a tím prakticky skončily ozbrojené střety.
Vedle taktické vyspělosti gerilové taktiky byla pro IDF problémem technická vyspělost raketového arzenálu Hizballáhu. Izrael věděl o typech raket a jejich taktických parametrech, překvapující ale bylo vyspělé taktické použití, rozmístění těchto raket v boji, jejich počet a schopnost vést raketové útoky po celou dobu konfliktu. Integrace taktického použití raket do bojového řádu a doktríny použití sil Hizballáhu byla nejpřekvapivějším momentem celého konfliktu.
Podle otevřených zdrojů měl Hizballáh na začátku konfliktu k dispozici 12 000 raket typu Kaťuša s dostřelem 18 km, 500 raket typu Fajr-3 s dostřelem až 45 km a neznámý počet raket typu Fajr-5 s dostřelem až 75 km.
Dále měl k dispozici protitankové střely (PTŘS) typu Sagger AT-3B, Milan a Metis-M. Těmito PTŘS bylo zabito více jak 40 izraelských vojáků.
Pokud jde o řízené střely země - země, tak Hizballáh má údajně iránskou verzi ruské FROG-7 (Luna M), Zilzal-2 s dostřelem 70 km.
Schopnost klamání a skrytí odpalovacích zařízení a skladů raket je považováno za kontrašpionážní úspěch Hizballáhu.
V průběhu konfliktu byly odpáleny přibližně 4 tisíce raket s průměrem 125 raket za den. Největší raketový útok byl proveden 3. srpna pěti bateriemi, kdy bylo v krátkém časovém sledu odpáleno více jak 50 raket. Tento útok byl proveden jako odvetný za útok IDF na nemocnici v osadě Dar-al-Hikmah a uvěznění pěti libanonských lékařů. Celkově byly útoky raketami vojensko-politicky sladěny tak, že následovaly jako odveta za letecké údery nebo výpady mechanizovaných jednotek. Politicky Hizballáh reagoval omezením raketových útoků po žádosti izraelského předsedy vlády o 48hodinové příměří po úderu na cíle ve městě Qana, který způsobil vedlejší škody. Hizballáh se při raketových úderech nezaměřil jen na civilní cíle, ale napadl také izraelské místo velení v Thaknah a Ayn Hamur, a na místa rozmístění IDF.
Při použití raket monitoroval Hizballách mezinárodní tiskové agentury, aby vyhodnotil účinek palby jak z taktického, tak ze strategického hlediska a její dopad na veřejné mínění. Zajímal je především psychologický a politický účinek na izraelskou vládu.
Hizballáh zjistil, že prostředek Patriot je proti jejich raketám neúčinný, protože je schopen působit pouze na větší cíle ve větších výškách.
Jakmile Izrael oznámil, že zničil odpalovací zařízení a sklady raket, Hizballáh reagoval dvojnásobným zvýšením palby, za kterým následovalo prohlášení, že raket a odpalovacích zařízení mají dostatek. I když IDF vyhodnotily zpravodajské informace a zaútočily na konkrétní cíl v domnění, že to sníží schopnost Hizballáhu vést raketové útoky, výrazně se to nikdy neprojevilo.
Po úspěšných raketových útocích se Izrael rozhodl, že zavede přísnou cenzuru médií, aby znemožnil Hizballáhu vyhodnocovat si úspěšnost útoků a lépe zaměřovat palbu. Toto rozhodnutí ale mělo také negativní dopad, protože arabská média okamžitě odsoudila Izrael a obvinila ho ze zatajování škod způsobených na libanonském území.
Otázkou je proč Hizballáh nepoužil rakety nejdelšího dosahu a nezaútočil na samotný Tel-Aviv? Jedinou použitou skutečně naváděnou střelou byla C802, kterou Hizballáh zasáhl izraelskou hlídkovou loď. Nepoužití raket typu Zilzal-2 (Luna M) je vysvětlováno tím, že tento typ střely potřebuje větší předpřipravenou plochu pro odpálení, kterou je obtížné připravit a skrýt před leteckým průzkumem. Dále by použití Zilzal-2 mohlo zatáhnout Libanon hlouběji do konfliktu. Po takovémto útoku by mohly USA prohloubit a rozšířit svoji pomoc Izraeli a nakonec použití této řízené střely by mohlo být využito v informační kampani proti Hizballáhu a Iránu, který ho vojensky podporuje.
Izrael v konfliktu prakticky nedosáhl žádného ze svých strategických cílů. Nepodařilo se mu odzbrojit Hizballáh, nedokázal mu zabránit v raketových útocích, neosvobodil izraelské zajatce, a dokonce byla posílena pozice Hizballáha jak uvnitř libanonské politické scény, tak také v rámci regionu.
Zpráva Egyptského institutu strategických studií konstatuje, že 1 500 bojovníků Hizballáhu dokázalo rozbít mýtus o neporanitelnosti IDF a jejich odstrašující sílu. Hizballáh nedovolil IDF významně postoupit na území Libanonu. Spoléhání IDF na vzdušné síly je kritizováno a komentováno tak, že se Izrael nepoučil ze současných operací Trvalá svoboda a Irácká svoboda.
Na druhé straně se dostala al-Káida a šíitské militantní skupiny, jako Fatah al-Islam, pod tlak, a jsou nuceny se angažovat v boji proti Izraeli, protože Hizballáh je vnímán jako vedoucí skupina za ,,islámské osvobození". Irán a Sýrie této situace využijí pro rozšíření vlivu a náboru dalších extrémních skupin a jejich připojení k hnutí Hizballáh.
UNIFIL pravděpodobně nebude schopen naplnit rezoluci RB OSN č. 1701, která mu dává mandát Hizballáh odzbrojit a do budoucna se konflikt mezi Hizballáhem a Izraelem znovu rozhoří. Důvodem může být také bezpečnostní zájem Izraele napravit svoji reputaci a zvýšit morálku vlastního obyvatelstva a IDF.
Úspěšná taktika Hizballáhu bude s největší pravděpodobností použita povstalci v jiných konfliktech. Lze očekávat, že povstalci se budou snažit získat obdobné schopnosti vést raketové útoky proti koaličním silám. V současnosti se jedná v Afghánistánu a Iráku o velmi jednoduché a improvizované odpalování raket 105 mm a 155 mm bývalé sovětské produkce. Nelze ale vyloučit, že se technologie výroby sofistikovaných mobilních a lehce maskovatelných odpalovacích zařízení rychle rozšíří. Tím získají povstalci schopnost vést útoky na koaliční cíle z větší vzdálenosti a s větší přesností. Jak je vidět z výše uvedeného hodnocení, vedení boje proti těmto prostředkům je velmi obtížné. Lze sice technickými prostředky odhalit místo odpálení, ale zásah proti němu bude pomalý nebo málo účinný. Jediným řešením je získat kontrolu nad prostorem odpovědnosti, což se neobejde bez trvalé přítomnosti koaličních jednotek přímo v terénu po poměrně dlouhou dobu v řádech týdnů až měsíců, neobejde se to bez kontroly pohybu obyvatelstva a dalších restriktivních opatření. Tento taktický postup s sebou ale ponese zvýšené riziko napadení povstaleckými silami, zvláště v případě budování malých předsunutých operačních základen s obsazením několika vojáky. Může to přinést negativní postoj místního obyvatelstva, zvláště za situace, pokud obyvatelstvo bude cítit hrozbu ze strany povstalců.
Pokud k takovéto situaci dojde, bude nutné přehodnotit taktické postupy, složení a výzbroj vysílaných jednotek do zahraničních misí. Bude nutné cvičit a připravovat jednotky na jiný typ působení, v malých týmech o velikosti družstva, maximálně čety a řešit otázku palebné, zdravotnické a logistické podpory na poměrně velké vzdálenosti od mateřské základny.
Literatura
Aboul-Enein, Youssef. The Arab Perspective of the 2006 Israeli War with Hezbollah. In Infantry. March-April 2008, pp. 11-15.